Článek
Když mi známá napsala, jestli bych nechtěla jet s ní na víkendový kurz zaměřený na osobní rozvoj, chvíli jsem váhala. Poslední měsíce byly hektické, práce mi přerůstala přes hlavu a cítila jsem, že potřebuji vypnout. Její zpráva přišla ve správný čas. Navíc šlo o téma, které mě lákalo – propojení těla a mysli, práce s emocemi, klid a příroda. Řekla jsem si proč ne.
Od začátku to znělo jako ideální víkend. Malá skupina lidí, chata u lesa, žádné mobily, žádné rušivé vlivy zvenčí. Měla jsem chuť zhluboka se nadechnout a prostě tam jen být. Známou jsem sice dlouho neviděla, ale byla mi sympatická a věřila jsem, že si to spolu užijeme. O to větší bylo moje překvapení, když se celý program začal točit výhradně kolem ní.
Hned po příjezdu se ujala slova, i když nebyla lektorka. Ostatní sotva stihli představit své jméno a už poslouchali její výklad o tom, kolik podobných kurzů už absolvovala, jaké má zkušenosti a jaké změny díky tomu ve svém životě udělala. První chvíle jsem to brala s nadhledem. Někdo prostě potřebuje víc prostoru a chce se podělit. Jenže ona nemluvila jen na začátku. Mluvila pořád.
Když jsme měli sdílet, co si od kurzu slibujeme, většina lidí řekla pár vět. Ona mluvila deset minut. Když přišly na řadu dechová cvičení, neustále ostatní opravovala, komentovala, co je správně a co ne. Lektorka jí několikrát decentně naznačila, ať nechá prostor ostatním, ale bez efektu. Známá byla přesvědčená, že její pohled je pro ostatní přínosnější než samotný program.
Nejvíc mě ale zaskočilo, když se během jednoho večerního kruhu začala svěřovat s velmi osobními detaily ze života – ne aby si ulevila, ale aby všechny zaujala. Byl to zvláštní mix sebelítosti a touhy po obdivu. Lidé v kruhu nevěděli, jak reagovat, a atmosféra ztuhla. Nikdo už neměl chuť se otevírat, protože všechno se zase stočilo k ní.
Cítila jsem se podvedeně. Těšila jsem se na víkend, který mi pomůže zpomalit, podívat se do sebe a sdílet v klidném a bezpečném prostředí. Místo toho jsem sledovala, jak si někdo dělá z celého kurzu osobní pódium. Nejvíc mě mrzelo, že to byla právě ona, kdo mě tam přivedl.
Domů jsem jela vyčerpaná, ale hlavně rozhodnutá, že příště si vybírám nejen kurz, ale i lidi, se kterými tam pojedu. Některé lekce totiž nepřicházejí od lektorů, ale z toho, jak se druzí umí – nebo neumí – chovat k ostatním.
