Článek
V jednom článku o kvantové fyzice jsem napsal větu, která se může zdát paradoxní:
Kvantové děje může pochopit pouze ten, kdo se je nesnaží pochopit a je schopen je přijmout.
Čím déle se ke kvantové mechanice vracím, tím více mám pocit, že tato věta není únikem před nepochopitelným, ale spíše přesným pojmenováním hranice lidského poznání.
Bylo to sto let nepochopení nebo sto let omylů v očekávání osvícení?
Kvantová mechanika existuje více než sto let. Tisíce fyziků, matematiků a teoretiků ji rozvíjeli, zpřesňovali a experimentálně ověřovali. Její výpočty patří k nejpřesnějším v dějinách vědy. Přesto se stále říká, že jí „nikdo nerozumí“.
Tento rozpor je zdánlivý. Nejde o to, že bychom nerozuměli výsledkům. Nerozumíme jejich významu v lidském smyslu slova.
Jsme zvyklí, že pochopení znamená představu: kulička letí, vlna se šíří, příčina předchází následku. Kvantová mechanika však odmítá být převedena do tohoto jazyka. Ne proto, že bychom byli málo chytří, ale proto, že náš mozek se vyvinul pro svět středních měřítek, nikoli pro svět amplitud pravděpodobnosti.
Špatné otázky
Mnoho potíží s kvantovou fyzikou vzniká tím, že jí klademe otázky, na které nemůže odpovědět, protože předpokládají klasický svět.
- Kde přesně je částice, když ji neměříme?
- Co se „opravdu“ děje mezi dvěma měřeními?
- Je vlna skutečná, nebo jen matematický trik?
Kvantová mechanika na tyto otázky neodpovídá ne proto, že by odpověď skrývala, ale proto, že samotná otázka je špatně položená.
Přijetí jako pracovní metoda
Přijetí zde neznamená víru ani rezignaci. Znamená to změnu postoje:
- přijmout, že model není obraz reality, ale nástroj,
- přijmout, že výsledek je pravděpodobnost, nikoli příběh,
- přijmout, že realita se neptá, zda je pro nás srozumitelná.
Fyzika funguje přesně v okamžiku, kdy se přestaneme ptát, co se doopravdy děje, a začneme se ptát, co lze správně spočítat a ověřit.
Proč se bez přijetí nelze pohnout dál
Snaha „pochopit“ kvantové děje v běžném smyslu slova často vede k frustraci. Člověk má pocit selhání, jako by mu chyběla inteligence nebo potřebné vzdělání. Ve skutečnosti však naráží na hranici typu poznání.
Jakmile tuto hranici přijme, stane se něco zvláštního: kvantová mechanika přestane dráždit a začne fungovat. Ne jako obraz světa, ale jako přesný jazyk vztahů mezi měřeními.
Závěr
Možná tedy kvantovou mechaniku nechápeme proto, že po ní chceme něco, čím nikdy nebyla: lidský příběh o tom, co se děje „tam venku“.
Pokud však přijmeme, že jde o popis možností, nikoli stavů, a o vztahy, nikoli o věci, pak se paradox rozplyne.
Kvantové děje skutečně může pochopit pouze ten, kdo se je nesnaží pochopit v klasickém smyslu slova. Kdo uvěří, že je i jiná dimenze chápání, kterou člověk zatím neovládl. Kdo je dokáže přijmout takové, jaké jsou.
