Článek
Chalupu na Vysočině koupili naši rodiče před více než čtyřiceti lety. Trávili jsme tam každé léto, sbírali houby a pomáhali tatínkovi na zahradě.
Když rodiče zemřeli, zdědili jsme ji s mladším bratrem Radkem napůl.
Já žila dvě stě kilometrů daleko, měla vlastní rodinu a na chalupu jezdila sotva dvakrát ročně. Radek bydlel nedaleko a tvrdil, že by ji chtěl postupně opravit.
„Byla by škoda, kdybychom ji prodali někomu cizímu,“ opakoval.
Nakonec navrhl, že ode mě podíl odkoupí.
Prý bych za ni stejně víc nedostala
Bratr mi vysvětloval, že chalupa potřebuje novou střechu, opravit elektřinu a vyřešit vlhkost. Podle jeho odhadu měla celá nemovitost hodnotu maximálně milion a půl korun.
Nabídl mi tedy 750 tisíc za mou polovinu.
Chtěla jsem si nechat udělat nezávislý odhad, ale Radek mě přesvědčoval, že bych jen zbytečně utrácela.
„Vždyť jsme rodina. Přece tě nebudu podvádět,“ řekl.
Nakonec jsem souhlasila. Podepsali jsme kupní smlouvu a peníze mi převedl na účet.
Měla jsem radost, že chalupa zůstane v rodině.
Za půl roku jsem našla inzerát
Jednou večer mi kamarádka poslala odkaz na realitní portál.
Na fotografiích byla naše chalupa.
Poznala jsem starou verandu, kamenné schody i jabloň, kterou kdysi zasadil tatínek.
Prodejní cena byla 4 500 000 korun.
Nejdřív jsem si myslela, že jde o chybu. Jenže fotografie byly aktuální a chalupa neprošla žádnou zásadní rekonstrukcí.
Okamžitě jsem zavolala bratrovi.
„Ty tu chalupu prodáváš?“
„No a co? Je moje,“ odpověděl.
Připomněla jsem mu, že ji chtěl zachovat pro rodinu.
„Situace se změnila. A ceny nemovitostí rostou,“ odbyl mě.
Realitní makléř mi řekl něco zajímavého
Ze zvědavosti jsem kontaktovala realitní kancelář. Vysvětlila jsem, že jsem bývalou spolumajitelkou nemovitosti.
Makléř mi potvrdil, že lokalita je velmi žádaná a o podobné chalupy mají zájem kupující z větších měst.
Potom se zmínil, že s bratrem o možném prodeji jednal už několik měsíců před zveřejněním nabídky.
Zůstala jsem zaražená.
Najednou jsem měla vážné podezření, že Radek věděl o skutečné tržní hodnotě mnohem víc, než mi řekl.
Když jsem ho znovu konfrontovala, rozčílil se.
„Prodala jsi mi to dobrovolně. Tak co teď řešíš?“
O peníze jsem přišla. O bratra možná také
Právník mi vysvětlil, že samotný vyšší odhad nebo následná prodejní cena ještě neznamenají, že mohu požadovat doplatek. Záleželo by na konkrétních okolnostech a případném prokazatelném klamání.
Vím, že jsem udělala chybu, když jsem si nenechala nemovitost nezávisle ocenit.
Jenže od vlastního bratra jsem nečekala, že přede mnou bude zatajovat důležité informace.
Dodnes nevím, jestli chalupu skutečně prodá za požadovanou cenu. Vím ale, že ji nabízí za trojnásobek hodnoty, o které mě přesvědčoval.
Nejvíc mě nebolí představa, kolik mohl bratr vydělat. Bolí mě, že při jednání o našem společném dědictví vystupoval jako milující sourozenec, zatímco já dnes nevím, jestli se mnou celou dobu nejednal jen jako s někým, na kom se dá vydělat.
