Článek
S manželem jsme celý život pracovali a šetřili. Nikdy jsme neměli nadprůměrné příjmy, ale podařilo se nám splatit rodinný dům a vytvořit rezervu na důchod.
Když náš syn Tomáš před třemi lety přišel s nápadem otevřít vlastní kavárnu, měli jsme radost.
Pracoval několik let v gastronomii a tvrdil, že přesně ví, co dělá.
Chyběly mu ale peníze.
Po několika rodinných rozhovorech jsme mu půjčili přes 450 tisíc korun.
Věřili jsme, že ví, do čeho jde
Tomáš nám ukázal podnikatelský plán, rozpočet i odhadované tržby.
Slíbil, že začne splácet hned, jak se podnik rozjede.
Prvních několik měsíců byl nadšený. Posílal nám fotografie nové kavárny, vyprávěl o zákaznících a plánoval rozšíření nabídky.
Jenže postupně začaly přicházet problémy.
Rostly náklady na energie, zaměstnance i suroviny. Tržby byly nižší, než očekával.
Když jsme se ptali na splácení půjčky, odpovídal, že potřebuje ještě čas.
Po dvou letech kavárnu zavřel
Nakonec nám oznámil, že podnikání končí.
Měl dluhy vůči dodavatelům, nezaplacený nájem a několik dalších závazků.
Peníze, které jsme mu půjčili, byly pryč.
Mrzelo nás to, ale snažili jsme se ho podpořit.
Říkali jsme mu, že neúspěch není konec světa a že si může najít zaměstnání, postupně se postavit na nohy a začít znovu.
Jenže Tomáš měl jinou představu.
Požádal nás o dalších 200 tisíc
Jednou v neděli přišel na oběd s novým podnikatelským záměrem.
Chtěl rozjet rozvoz hotových jídel.
Prý už přesně ví, jaké chyby udělal, a tentokrát všechno vyjde.
Potřeboval ale dalších 200 tisíc korun.
Manžel se na něj překvapeně podíval.
„Tomáši, vždyť jsi nám ještě nevrátil ani korunu z té první půjčky.“
Syn mávl rukou.
„To přece nemůžete brát takhle. Podnikání je riziko.“
Pak dodal, že pokud mu znovu nepomůžeme, nikdy se z finančních problémů nedostane.
Najednou jsme byli špatní rodiče
Vysvětlila jsem mu, že už další peníze půjčovat nemůžeme.
Oba jsme v důchodu a naše úspory se po první půjčce výrazně ztenčily.
Tomáš se rozčílil.
„Takže mě radši necháte zkrachovat úplně? To vám na vlastním synovi tak málo záleží?“
Ta věta mě zasáhla.
Připomněla jsem mu, že jsme mu dali téměř půl milionu korun, aniž bychom měli jistotu, že je ještě někdy uvidíme.
„To bylo vaše rozhodnutí,“ odpověděl.
Tentokrát jsme řekli ne
Manžel mu nabídl pomoc s hledáním práce a sestavením plánu splácení dluhů.
Další půjčku jsme ale odmítli.
Tomáš od té doby jezdí méně často. Tvrdí, že jsme ho nechali ve štychu právě ve chvíli, kdy nás nejvíc potřeboval.
Přesto svého rozhodnutí nelitujeme.
Synovi přejeme, aby se mu jednou podařilo podnikat úspěšně. Nemůžeme ale kvůli jeho plánům riskovat vlastní finanční bezpečí.
Když jsme Tomášovi půjčili první peníze, věřili jsme, že mu pomáháme postavit se na vlastní nohy. Dnes mám pocit, že jsme ho nechtěně naučili něco úplně jiného. Že když jeho rozhodnutí nevyjdou, následky za něj vždycky zaplatí rodiče.
