Článek
Ve firmě jsem pracovala šestým rokem. Byla to menší společnost, kde se všichni znali a šéf rád opakoval, že jsme jedna velká rodina. Poslední měsíce ale přibývalo práce, dva kolegové odešli a o zvýšení platů nechtělo vedení ani slyšet. Prý nejsou peníze.
Pak nám v pondělí ráno přišla pozvánka na mimořádnou poradu. Téma? Loajalita a budoucnost firmy.
Peníze přece nejsou všechno
Ředitel začal tím, jak si nás váží. Za chvíli už ale mluvil o zaměstnancích, kteří „zapomínají, kdo jim dal příležitost“. Podle něj nebylo správné chodit na pracovní pohovory, dokud člověk někde pracuje. Peníze prý nejsou všechno a slušný zaměstnanec nejdřív řeší nespokojenost se šéfem.
Když se kolegyně zeptala, jestli se chystají nějaké změny, ujistil nás, že nikoliv. Potřebuje jen vědět, na koho se může spolehnout.
Hledali přesně nás. Za víc peněz
Asi hodinu po poradě mi kolegyně poslala odkaz na pracovní portál. Firma tam měla čtyři nové inzeráty. Nejdřív jsme si mysleli, že konečně přijmou posily.
Jenže jeden inzerát popisoval do posledního detailu moji práci, včetně projektů a používaného softwaru. Nabízená mzda začínala na 48 tisících. Já po šesti letech brala 37 tisíc hrubého.
Další dvě nabídky nápadně odpovídaly pozicím kolegyně a účetního. Všechny byly zveřejněné toho rána.
Druhý den jsme se šéfa zeptali, co to má znamenat. Tvrdil, že firma roste a potřebuje nové lidi. Když přišla řeč na platy, řekl: „Musíme reagovat na situaci na trhu. Jinak nikoho neseženeme.“
Takže pro stávající zaměstnance peníze nebyly. Pro nové ano.
Loajalita platila jen jedním směrem
Nevím, jestli nás vedení plánovalo nahradit, nebo opravdu rozšiřovalo tým. Důkaz jsme neměli. Ale důvěra byla pryč.
Po té poradě jsem si poprvé po letech aktualizovala životopis. Za dva měsíce jsem odcházela do jiné firmy za vyšší plat.
Ředitel mi při podání výpovědi řekl, že je zklamaný. Tolik do mě prý investovali a čekal by větší vděčnost.
Poděkovala jsem za příležitost. Jen jsem mu připomněla, že šest let jsem za svůj plat odváděla práci, ne skládala slib věrnosti.
