Článek
Je mi třiašedesát let a od smrti manžela žiji sama v malém rodinném domě. Nemám vysoký důchod, ale nemovitost je splacená a vždycky jsem ji považovala za svou největší jistotu.
Moje dcera Veronika se před čtyřmi lety vdala. S manželem začali hledat vlastní bydlení a nakonec našli dům za 5,2 milionu korun.
Banka jim ale nechtěla poskytnout úvěr za původně požadovaných podmínek.
Veronika mě proto požádala, jestli bych jim nepomohla.
Prý půjde jen o formalitu
Dcera mi vysvětlila, že potřebují dodatečné zajištění hypotéky. Souhlasila jsem, že banka může jako další zástavu použít můj dům.
„Mami, vůbec nic ti nehrozí. My budeme samozřejmě normálně splácet,“ ujišťovala mě.
Přiznávám, že jsem bankovním dokumentům příliš nerozuměla.
Podepsala jsem zástavní smlouvu a věřila, že dcera ví, co dělá.
První dva roky všechno fungovalo. Veronika mi posílala fotografie nového bydlení, zařizovala zahradu a plánovala dětský pokoj.
Pak se ale její manželství začalo rozpadat.
Z banky přišel dopis, který mě vyděsil
Jednoho dne jsem našla ve schránce doporučený dopis.
Banka mě upozornila na prodlení se splácením hypotéky a možné důsledky pro zastavenou nemovitost.
Okamžitě jsem zavolala Veronice.
Nejdřív tvrdila, že jde o nedorozumění. Když jsem ale naléhala, přiznala, že se před několika měsíci rozvedla.
Dům převedla v rámci majetkového vypořádání na bývalého manžela. Ten měl podle jejich dohody pokračovat ve splácení hypotéky.
Jenže přestal platit.
„Mami, já už s tím domem nemám nic společného,“ řekla.
Jenže můj dům zůstal v zástavě
Následující den jsem navštívila banku.
Tam mi vysvětlili, že změna vlastníka domu automaticky neznamená zánik hypotéky ani zástavního práva k mé nemovitosti.
Záleželo na úvěrových smlouvách a na tom, zda banka schválila změny závazků.
Moje zástava stále existovala.
Zůstala jsem sedět a přemýšlela, jak je možné, že moje dcera dokázala vyřešit rozvod, převést dům na bývalého manžela a přitom mě vůbec neinformovat.
Dcera mi řekla, že přeháním
Když jsem Veronice oznámila, co mi banka sdělila, rozčílila se.
„Vždyť se zatím nic nestalo. Proč z toho děláš takové drama?“
Připomněla jsem jí, že jsem kvůli jejímu bydlení riskovala vlastní střechu nad hlavou.
„Ale já jsem tě přece nenutila nic podepisovat,“ odpověděla.
Ta věta mě zasáhla.
Měla pravdu. Nikdo mě nenutil.
Jenže já tehdy věřila, že pomáhám vlastní dceři vybudovat domov. Ne že jednou budu řešit dluh jejího bývalého manžela.










