Článek
Je mi čtyřiašedesát a už tři roky jsem v důchodu. Po smrti manžela žiji sama v malém domku, který jsme společně opravovali. Důchod mi stačí na běžné výdaje, ale větší nečekané platby jsou problém.
Moje dcera Kristýna má sedmatřicet let. Vystudovala ekonomii, pracuje na vedoucí pozici a s manželem vlastní prostorný byt.
Když studovala vysokou školu, platila jsem jí kolej, dopravu i další výdaje. Po promoci jsem jí přispěla 120 tisíc korun na první auto.
Nikdy jsem jí nedala podepsat smlouvu. Byla jsem ráda, že jí můžu pomoci.
Potřebovala jsem peníze na nový kotel
Letos v říjnu mi vypověděl službu starý plynový kotel. Oprava už se nevyplatila a nový měl stát téměř 65 tisíc korun.
Část peněz jsem měla našetřenou. Chybělo mi ale třicet tisíc.
Zavolala jsem Kristýně a zeptala se, jestli by mi je nemohla na půl roku půjčit. Nabídla jsem jí splátky po pěti tisících korunách.
Souhlasila, ale řekla, že mi nejdřív pošle podmínky.
Druhý den mi přišel e-mail.
V příloze byla smlouva o zápůjčce. Obsahovala splátkový kalendář, úrok osm procent ročně a ustanovení o sankcích při prodlení.
Zůstala jsem překvapeně sedět.
„Mami, peníze nejsou zadarmo“
Když jsem dceři zavolala, vysvětlila mi, že takto je to podle ní správné.
„Přece nemůžeš čekat, že ti půjčím peníze zadarmo. Já bych je mezitím mohla investovat,“ řekla.
Neměla jsem problém s písemnou smlouvou. Sama jsem jí ji chtěla nabídnout.
Překvapilo mě, že chce na půjčce vlastní matce vydělávat.
Připomněla jsem jí peníze, které jsem jí během studia dávala, i auto, které jsem zaplatila.
„Ale mami, to je něco jiného. Ty jsi moje máma. Rodiče přece dětem pomáhají,“ odpověděla.
Zeptala jsem se, jestli to platí také obráceně.
Chvíli mlčela.
„Já mám taky svoje závazky,“ řekla nakonec.
Půjčila jsem si od někoho jiného
Peníze jsem nakonec získala od své starší sestřenice. Sama mi pomoc nabídla, když se dozvěděla, že mám problém s kotlem.
Sepsaly jsme jednoduché potvrzení a dohodly se na splátkách. Úroky nechtěla.
Kristýna se urazila, když zjistila, že jsem její nabídku odmítla.
Prý jsem příliš vztahovačná a neumím oddělit rodinu od financí.
Možná má pravdu v tom, že ani mezi příbuznými by peníze neměly být samozřejmostí.
Jenže já si o ně neřekla jako o dar. Chtěla jsem krátkodobou půjčku, kterou bych poctivě splatila.
Nejvíc mě mrzí její samozřejmost
Nedávno mě Kristýna požádala, jestli bych jí nemohla na týden pohlídat psa, protože odjíždějí na dovolenou.
Samozřejmě jsem souhlasila.
Pak mě napadlo, jestli bych jí také neměla poslat ceník za hlídání.
Neudělala jsem to.
Nechci, aby naše rodinné vztahy fungovaly jako obchodní smlouvy.
Když dcera potřebovala pomoc, dávala jsem jí, co jsem mohla. Když jsem pomoc potřebovala já, začala počítat, kolik na mně může vydělat.
A já dnes přemýšlím, kdy přesně jsem ji naučila, že rodičovská pomoc je samozřejmost, zatímco pomoc rodičům musí být výhodná investice.
