Článek
Petrovi bylo pětatřicet, když jsme se poznali. Jeho první žena zemřela při autonehodě a on zůstal s šestiletou dcerou a devítiletým synem. Já děti neměla a bylo mi dvaatřicet.
Po svatbě jsem se k nim nastěhovala. Zpočátku mi říkali teto, později mi dcera začala říkat mami. Syn zůstal u mého jména, ale nikdy mi to nevadilo.
Prožila jsem s nimi všechny důležité okamžiky. První lásky, maturity, promoce i svatby. Když jeho dcera porodila, byla jsem první, komu zavolala.
Nikdy mě nenapadlo počítat, kolik času, peněz a energie jsem do jejich výchovy vložila.
Bylo přece moje rodina.
Po pohřbu se všechno změnilo
Petr zemřel nečekaně na infarkt. Bylo mu třiašedesát a já měla pocit, že se mi zhroutil celý svět.
První dny mi děti pomáhaly. Syn vyřizoval pohřeb, dcera se mnou trávila večery. Opakovaly mi, že na nic nebudu sama.
Jenže čtrnáct dní po pohřbu přišly společně na návštěvu.
Dcera položila na stůl složku s dokumenty.
„Musíme vyřešit tenhle dům,“ začala.
Petr totiž nemovitost několik let před smrtí daroval svým dětem. Tehdy mi vysvětloval, že chce mít jistotu, že jednou dostanou rodinný majetek. Souhlasila jsem. Vždyť jsem v domě měla žít s manželem až do stáří.
Jenže Petr už nežil.
„Rozhodli jsme se dům prodat,“ oznámil syn.
Nejdřív jsem si myslela, že špatně slyším.
Třicet dní na zabalení celého života
Děti mi vysvětlily, že potřebují peníze. Syn splácel hypotéku, dcera chtěla koupit větší byt.
„A co mám dělat já?“ zeptala jsem se.
Dcera pokrčila rameny.
„Můžeš si něco pronajmout. Stejně je ten dům pro jednoho člověka moc velký.“
Pak mi předala písemnou výzvu, abych se do třiceti dnů vystěhovala.
Rozplakala jsem se.
Připomněla jsem jim, že jsem je vychovávala, když neměly vlastní matku. Že jsem kvůli nim několikrát odmítla lepší zaměstnání a že jsem jim pomáhala i poté, co se osamostatnily.
Syn se zamračil.
„Ale vždyť jsi byla tátova manželka. To přece bylo normální.“
Ta věta mě zasáhla víc než samotná výzva.
Právník mi vysvětlil, že odejít nemusím okamžitě
Naštěstí jsem nepodepsala žádnou dohodu o vystěhování. Právník mi vysvětlil, že pouhá výzva ještě neznamená, že mě mohou děti po třiceti dnech jednoduše vystěhovat. Bude záležet na mých právech k užívání domu a dalších okolnostech.
Dětem jsem to oznámila.
Syn se rozčílil, že jim komplikuji život. Dcera mi napsala, že ode mě takové jednání nečekala.
Od té doby spolu téměř nemluvíme.
Nejhorší na tom je, že mi nechybí jen Petr. Chybí mi také dvě děti, které jsem považovala za vlastní.
Nedávno jsem našla staré přání ke Dni matek. Dcera na něj dětským písmem napsala: „Děkuju, že sis nás vybrala.“
Dlouho jsem nad ním seděla.
Já jsem si je skutečně vybrala. A celý život jsem se podle toho chovala. Jen ony si mě, když na tom nejvíc záleželo, nevybraly.
