Článek
Do firmy jsem nastoupila před deseti lety jako administrativní pracovnice. Bylo nás tehdy šest a práce se dala bez problémů zvládat během běžné pracovní doby.
Jenže postupně začali kolegové odcházet. Noví zaměstnanci nepřicházeli a povinnosti se rozdělovaly mezi ty, kteří zůstali.
Já jsem nikdy neuměla říct ne.
Když bylo potřeba dokončit faktury, zůstala jsem. Když kolegyně nestíhala, pomohla jsem. Když šéf potřeboval připravit podklady na další den, automaticky počítal se mnou.
Z původních občasných přesčasů se staly dvě hodiny denně.
Nikdo mi nepoděkoval. Všichni si zvykli
Přesčasy jsem si většinou ani nezapisovala. Říkala jsem si, že jsme malá firma a musíme si pomáhat.
Jenže časem jsem si všimla zvláštní věci.
Kolegové odcházeli přesně v pět, ale já zůstávala do sedmi. A kdykoliv jsem měla dovolenou, práce na mě jednoduše počkala.
Jednou jsem šéfa požádala o zvýšení platu.
Odpověděl, že moje práce je sice důležitá, ale firma momentálně nemá peníze.
O měsíc později přijali nového obchodníka s výrazně vyšším nástupním platem.
Rozhodla jedna obyčejná středa
Ten den jsem měla domluvenou večeři s kamarádkou. Poprvé po několika měsících jsem chtěla odejít z práce včas.
V 16:55 jsem uložila dokumenty, vypnula počítač a oblékla si kabát.
Šéf mě zastavil ve dveřích.
„Ty už jdeš?“
Přikývla jsem.
„Je pět. Mám hotovou svoji práci.“
Zatvářil se překvapeně.
„A co ty podklady na pátek?“
Vysvětlila jsem, že je dokončím následující den.
Chvíli na mě hleděl a pak se zeptal:
„Děje se s tebou něco? Poslední dobou jsi nějaká jiná.“
Najednou byl problém, že dodržuji pracovní dobu
Ta otázka mě zarazila. Deset let jsem pracovala déle, než jsem musela, a nikomu to nepřipadalo zvláštní.
Stačilo ale jednou odejít včas a šéf měl pocit, že se něco děje.
„Ne, nic se neděje. Jen už nechci každý den odcházet o dvě hodiny později,“ odpověděla jsem.
Šéf poznamenal, že ode mě očekával větší nasazení.
Tehdy jsem mu poprvé připomněla, kolik práce jsem za poslední roky odváděla navíc.
Neměl na to odpověď.
Dnes odcházím v pět
Zpočátku to bylo nepříjemné. Šéf mi několikrát připomněl nedokončené úkoly a kolegové se podivovali, proč už nezůstávám déle.
Postupně se ale ukázalo, že množství práce opravdu neodpovídá našemu personálnímu obsazení.
Vedení nakonec přijalo další administrativní pracovnici.
Já dál dělám svou práci svědomitě. Jen už nepovažuji za svou povinnost zachraňovat firmu na úkor vlastního života.
Deset let mě všichni považovali za spolehlivou zaměstnankyni. Teprve až když jsem začala dodržovat pracovní dobu, zjistila jsem, že moje spolehlivost pro ně znamenala hlavně ochotu pracovat zadarmo.
