Článek
Člověk dvacet let pracuje. Každý měsíc mu z výplaty odcházejí odvody, platí daně, živí rodinu, splácí hypotéku a vytváří si život podle toho, jaký má příjem.
Pak firma zkrachuje, propouští nebo jednoduše dostane výpověď.
A stát mu vzkáže: hlavně si na tu nezaměstnanost příliš nezvykejte.
Ministerstvo práce připravuje změnu, podle které by podpora v prvních měsících nezaměstnanosti klesla ze současných 80 procent předchozího výdělku zpět na 65 procent. Snížit se má také její maximální strop. Ministr práce Aleš Juchelka změnu obhajuje nízkou nezaměstnaností a úsporou státního rozpočtu. Návrh zatím schválený není.
Nezaměstnaný automaticky neznamená člověk, kterému se nechce pracovat
Právě tady mi celá ta jejich logika začíná vadit.
Premiér Andrej Babiš už dříve zvýšenou podporu kritizoval s argumentem, že potom může být výhodné nepracovat.
Jenže člověk, který přijde o práci, není automaticky někdo, kdo si chce na několik měsíců lehnout na gauč a nechat se živit státem.
Může to být padesátiletá účetní po dvaceti letech v jedné firmě. Technik, jehož zaměstnavatel ruší provoz. Matka, která se po rodičovské snaží vrátit do zaměstnání. Člověk z regionu, kde prostě není deset vhodných pracovních nabídek za každým rohem.
A především je to často někdo, kdo do systému celé roky odváděl peníze.
Podpora v nezaměstnanosti není odměna za nicnedělání.
Je to pojistka pro situaci, kdy člověk o svůj příjem přijde.
Rozdíl několika tisíc není drobnost
Vezměme zaměstnance, který měl čistou mzdu 30 tisíc korun.
Při osmdesátiprocentní podpoře může v prvních měsících dostat 24 tisíc. Při 65 procentech je to 19 500 korun.
Rozdíl je 4 500 korun každý měsíc.
U člověka se čtyřicetitisícovým čistým příjmem už jde o rozdíl šest tisíc.
Zkuste někomu, kdo právě přišel o zaměstnání, říct, že šest tisíc není mnoho.
Hypotéka se totiž po výpovědi automaticky nesníží. Elektřina také ne. Děti nepřestanou jíst a banka vám nedá slevu jen proto, že už nemáte výplatní pásku.
Právě první měsíce po ztrátě zaměstnání jsou přitom obdobím, kdy se člověk potřebuje nadechnout a najít další rozumnou práci.
Vzít první práci za každou cenu není vítězství
Současná úprava platí teprve od ledna 2026. Podpora se tehdy v prvních dvou měsících u lidí do 52 let zvýšila z 65 na 80 procent předchozího výdělku. Smyslem změny bylo mimo jiné dát lidem prostor hledat zaměstnání odpovídající jejich kvalifikaci místo toho, aby kvůli okamžitému propadu příjmů vzali první nabídku. V dalších měsících podpora klesá na 50 a následně 40 procent.
A to mi dává podstatně větší smysl.
Máme opravdu zájem na tom, aby zkušený technik po propuštění okamžitě vzal jakoukoliv práci jen proto, že mu za měsíc začne chybět na hypotéku?
Nebo je pro ekonomiku výhodnější dát mu pár týdnů na nalezení pozice, kde své zkušenosti skutečně využije a bude znovu odvádět odpovídající daně?
Stát ušetří. Jenže to zaplatí konkrétní lidé
Ministerstvo počítá s tím, že změnou ušetří přibližně 4,5 až pět miliard korun. V Česku je nyní přes 367 tisíc nezaměstnaných a podporu pobírá přibližně 103 tisíc z nich.
Pět miliard samozřejmě není zanedbatelná částka.
Jen bych byla opatrná s tím, jak snadno se úspora prodává větou o lidech, kterým se „vyplatí nepracovat“.
Protože mezi člověkem, který systém zneužívá, a člověkem, který po patnácti letech dostal výpověď, je zatraceně velký rozdíl.
Chceme-li řešit dlouhodobou nezaměstnanost a lidi odmítající práci, řešme je.
Ale snižovat kvůli tomu pomoc člověku v prvních dvou měsících poté, co přišel o zaměstnání, je něco úplně jiného.
Možná tím stát opravdu několik miliard ušetří.
Otázkou je, jestli je správné šetřit právě na lidech ve chvíli, kdy se jim během jediného dne rozpadne jedna z nejdůležitějších jistot, kterou měli.
