Článek
S manželem jsme celý život šetřili. Nikdy jsme neměli vysoké příjmy, ale podařilo se nám splatit dům a vytvořit finanční rezervu na důchod.
Když nás před třemi lety požádal syn Martin o půjčku, dlouho jsme neváhali.
Chtěl si otevřít malou autodílnu. Potřeboval peníze na vybavení a počáteční provoz.
Půjčili jsme mu 300 tisíc korun. Sepsali jsme jednoduchou smlouvu a domluvili se, že nám bude postupně splácet pět tisíc měsíčně.
První splátky chodily. Pak přestaly
Martin nám první čtyři měsíce peníze posílal pravidelně. Potom začal vysvětlovat, že má slabší zakázky a potřebuje investovat do firmy.
Chápali jsme to. Podnikání není jednoduché, zvlášť na začátku.
Jenže po roce už měl zaměstnance, pořídil si nové auto a s rodinou odjel na dovolenou do zahraničí.
Splátky stále nepřicházely.
Kdykoliv jsem se zeptala, kdy nám něco pošle, odpověděl, že se k tomu dostane.
Jedna věta změnila všechno
Letos na jaře jsme potřebovali opravit střechu. Řemeslník nám připravil rozpočet a my zjistili, že budeme potřebovat část peněz, které jsme synovi půjčili.
Požádali jsme ho, aby začal dluh splácet.
Martin se zatvářil otráveně.
„Mami, proč to pořád řešíš? Vždyť ten barák stejně jednou zdědím. Tak si to prostě odečti z dědictví.“
Manžel se na něj nevěřícně podíval.
„My jsme ale ještě neumřeli,“ odpověděl.
Syn pokrčil rameny.
Prý je zbytečné přesouvat peníze mezi rodinnými příslušníky, když jednou stejně všechno připadne jemu.
Na sestru přitom úplně zapomněl
Připomněla jsem mu, že máme také dceru, které jsme žádné statisíce nepůjčili.
Martin odpověděl, že se to při dědictví nějak vyřeší.
Najednou jsem pochopila, že s vrácením peněz vůbec nepočítá.
Zatímco my jsme půjčku vnímali jako dočasnou pomoc, on ji považoval za předčasně vyplacené dědictví.
Jenže my ty peníze potřebujeme teď. Na opravy domu, případnou zdravotní péči i obyčejnou jistotu, že ve stáří nebudeme na nikom závislí.
Pomoc synovi neznamená vzdát se vlastních úspor
Martinovi jsme oznámili, že na splacení dluhu trváme. Pokud nemůže platit původní částku, jsme ochotni domluvit se na nižších pravidelných splátkách.
Urazil se. Tvrdí, že mu nevěříme a že v normální rodině by rodiče po dětech peníze nevymáhali.
Od té doby jsou naše vztahy napjaté.
Mrzí mě to. Vždycky jsme chtěli, aby se našim dětem dařilo lépe než nám.
Nikdy nás ale nenapadlo, že syn začne s naším majetkem počítat, jako bychom už nebyli naživu.
Nejvíc mě nezklamalo, že nám Martin peníze nevrátil. Zklamalo mě, že si začal plánovat, co po nás jednou dostane, a přestal přemýšlet o tom, z čeho budeme do té doby žít my.
