Článek
O důchodu se u nás nemluví jako o podpoře na stáří, ale jako o osobní odměně. A protože závist je český národní sport, i mezi seniory se dnes jede ostrá soutěž o to, kdo má vyšší cifru na výměru. Nejsme solidární. Jsme jen starší a stejně malicherní jako dřív.
Je to zvláštní. Všichni důchodci nadávají, že mají málo. Ale zároveň si navzájem sledují výměry, jako kdyby šlo o výplaty vrcholových manažerů. A jakmile má někdo víc než oni, startuje klasická česká rovnice: on si to určitě nevydřel.
Pracoval v kanceláři? Tak to se nepočítá.
Měl vyšší pozici? Tak měl známosti.
Podnikal? Určitě podváděl.
A když žena dostane víc? „To bude určitě za ty děcka a přídavky, co měla celý život.“
Zkrátka a dobře, každý důchod kromě vlastního je nezasloužený.
Po čtyřiceti letech práce si závidíme, místo abychom drželi při sobě.
Důchodci dnes tvoří nejsilnější voličskou skupinu. Jsou slyšet, jsou vidět, mají sílu něco změnit. Jenže místo toho, aby táhli za jeden provaz a žádali o lepší podmínky pro všechny, žerou se mezi sebou.
Ten má třináct tisíc? Chudák.
Ten má osmnáct? Zloděj.
Ten má dvacet? Šmejd.
Ten má dvacet pět? To už je výsměch slušným lidem!
Zároveň je fascinující, jak si každý důchodce myslí, že právě on měl ten nejtěžší život. „My to měli těžší než dnešní mladí.“ Jo, možná. Ale to neznamená, že musíme být zahořklí.
Důchod není soutěž krásy ani výmluv.
Tohle není maturita. Není to ocenění za nejlepší chléb v okrese. Je to výpočet – tvrdý, někdy nespravedlivý, ale hlavně: nikdo na něj nemá „morální“nárok.
Je jen jeden důvod, proč má někdo víc než jiný: měl vyšší výdělky, pracoval víc let, odváděl víc.
A i když to někoho žere – není to nefér. Je to jen výsledek.
Přesto si to málokdo připustí.
Ze všeho jsme udělali závistivou reality show. I z důchodu.
Když někdo řekne, že má důchod přes 20 000, automaticky se spustí lavina domněnek. Vlastně to není radost z toho, že se někdo má líp. Je to instinktivní nenávist, že se někdo má líp než já.
A co je horší?
Ti, co mají víc, se často ani nepochlubí. Bojí se, že by je vlastní kamarádi sežrali zaživa.
Takže tu máme seniory, kteří žijí ve strachu říct, že se jim daří.
A jiné, kteří si přifukují bídu, aby vypadali jako ti správní trpitele.
Jestli má někdo v tomhle státě držet při sobě, jsou to právě senioři.
Ale místo toho, aby se spojili, drží se hesla: „Když já mám málo, ať nemá víc ani ten vedle.“
Tohle není solidarita. To je seniorský boj v přímém přenosu.
A dokud si každý důchodce bude myslet, že jen on trpěl dost, jen on si zaslouží víc, jen on má právo na vyšší výměru, nezmění se vůbec nic.
