Článek
Výrazné zpomalení růstu důchodů, vyšší věk odchodu do důchodu i změna výpočtu penzí. Rok 2024 udělal v důchodech velké změny a zlaté časy českých důchodců právě skončily, hlavně těch budoucích, včetně mě.
Konečně to někdo udělal
O tom, že současný důchodový systém je dlouhodobě neudržitelný, slýcháme už roky. Ekonomové varují, politici slibují, ale na skutečné řešení zatím nikdo neměl odvahu. Všechny vlády si byly dobře vědomy, že jakýkoliv zásah do důchodového systému je politická sebevražda. Až teď, v hodině dvanácté, přišla vláda, která se odvážila na tenhle tenký led vstoupit. Ne kvůli vlastní popularitě, ale kvůli tomu, aby se zemi podařilo alespoň trochu stabilizovat.
Samozřejmě, takové kroky se neodpouštějí. Češi totiž milují své „jistoty“ – a to i za cenu, že jejich děti a vnuci budou splácet dluhy ještě desítky dalších let. Republika je ale zadlužená, peníze se v systému nedostávají a bez úspor a škrtů zkrátka není možné situaci zvládnout.
Úspory pro všechny? Ne tak docela!
Přestože úspory vlády zasahují všechny vrstvy společnosti, největší nesouhlas jde tradičně od důchodců. Zaměstnanci platí vyšší daně, podnikatelé čelí rostoucím odvodům, a přesto si nikdo nestěžuje tolik jako ti, kteří od státu dostávají nejvíce – důchodci. A víte, co je největší paradox? Současní důchodci vlastně neutrpí takřka žádnou újmu. Jejich příjmy se zvyšovat nepřestanou, jen to půjde pomaleji. Dramatické změny se dotknou především mladších generací, které důchod teprve čeká.
Právě my, třicátníci a čtyřicátníci, budeme odcházet do důchodu mnohem později. Budeme mít nižší důchody a naší odpracovanou dobu už nebude stát počítat jako kdysi. A co na to říkáme? Více méně nic. Většina z nás si uvědomuje, že současný způsob důchodů byl neudržitelný, změny jsou nevyhnutelné a někde se zkrátka začít musí.
Zrušme důchody úplně!
Pokud jde o mě, šla bych ještě dál. Myslím, že vláda jde správným směrem, ale na půli cesty se zastavila. Proč? Myslím si, že bychom měli důchody pro generace, které ještě nezačaly přispívat, zrušit úplně. Sociální pojištění bych nechala jako povinnou platbu, kterou lidé budou dál odvádět, protože někde se musí vzít peníze na dávky pro lidi, kteří je skutečně potřebují, ale jinak by stát měl sloužit jen jako pojistka pro ty, kteří nemohou pracovat kvůli zdravotním problémům, nikoliv jako hlavní záchranná brzda pro ty, kteří se o sebe odmítli postarat.
Už teď je zarážející, kolik lidí spoléhá na stát jako na svého „druhého rodiče“. Očekávají, že se o ně postará ve všech ohledech, od důchodů po zdravotní péči, a přitom sami nepřispívají téměř ničím. Když vidím nezaměstnané, kteří si žijí jako v bavlnce – chodí ke kadeřníkovi, mají nové telefony, nebo si dokonce jezdí na zahraniční dovolené – říkám si, že něco není v pořádku. Tyhle věci jsou nadstandard. A pokud na ně nevyděláte, neměli byste mít možnost si je pořizovat.
Konec „zlatého věku“
Dříve si lidé zvykli odcházet do důchodu bez úspor, bez zajištění, a očekávat, že stát jim zajistí pohodlný život. Jenže tahle éra končí. Každý si bude muset uvědomit, že pokud chce mít v životě klid a pohodu, musí začít přemýšlet nad svými výdělky a šetřit si peníze na stará kolena v první řadě sám.
Ano, chápu, že to pro mnohé bude nepříjemné. Ale my jako společnost musíme akceptovat tvrdou realitu. Není možné žít na dluh věčně a čekat, že to za nás jednou někdo vyřeší. Začíná to u mojí generace a je to tak v pořádku. Sice nejsem nadšená, že to taky „schytám“ ale u někoho to začít muselo a nejdůležitější je, že se konečně začaly věci pomalu hýbat. Nechci, aby ty problémy musely jednou řešit moje děti nebo vnoučata.
Zdroje:
