Článek
Když jsem se začala rozhlížet po investiční nemovitosti, hodně jsem zvažovala pořídit nemovitost v exekuci, nikdy jsem se ale neodhodlala k realizaci, a když vidím případ z Tachovska, jsem za to ráda.
Od exekučních nemovitostí ruce pryč
Vždycky jsem tvrdila, že bych si obytnou nemovitost v exekuci nikdy nekoupila, protože takové věci nenosí štěstí. Když po pár letech přišlo na „lámání chleba“, začala jsem nad tím i přesto uvažovat. Měla jsem za sebou pár let práce pro společnost poskytující půjčky i vlastní investování do půjček a několikrát jsem zažila, jak lidé žebrají o půjčení peněz a když je čas splácet, věřitel je největší zloděj, který je, chudáky, okrádá. A co by mu vraceli, když on má peněz dost. Tento přístup mě úplně zbavil soucitu s dlužníky. Půjčka je tu pro ty, kteří řádně splácí. Kdo chce krást, bude potrestaný jako každý jiný zloděj. A tak jsem začala pokukovat po nemovitostech v exekucích, díky kterým bych mohla pár set tisíc ušetřit.
Lekce od neplatičů
Naštěstí se do toho vložil osud. V rodinném bytě k pronájmu přestala platit nájemnice. Už když se jí byt pronajímal, jsem byla zásadně proti, protože to byla „socka“ od pohledu a bylo jasné, že s ní budou problémy. Samozřejmě netrvalo dlouho a za pár měsíců na moje slova došlo. Chvíli jsem nechala „ty chytré“, kteří mě neposlechli, aby se v tom patlali sami. Psali se úřední dopisy, řešil se soud, ale měsíce se nic nedělo a baba se dál roztahovala v bytě a byla drzá a arogantní. Nakonec na ni poslali mě, nějak se v rodině rozhodli, že jsem největší fúrie (nechápu proč :D ) a měla jsem to vyřešit.
Na babu jsem vlítla, udělala rachot, ale nebylo to nic platné a vynést ji z bytu ručně, jsem nesměla, i když jsem k tomu po pár diskuzích neměla daleko. Doslova se nám „smála do ksichtu“, zatímco jsme za ni platili účty my. Osobně jsem prosazovala radikální řešení, jako odpojit vodu, elektriku a vymontovat vchodové dveře, což se mi bohužel nepovedlo prosadit. Nakonec po soudech a rozhodnutích o vystěhování, které ignorovala, skončila baba kvůli nějakému jinému prohřešku ve vězení a nám se ji konečně podařilo z bytu dostat. Zůstala po ní škoda přes 100 tisíc. A já dostala důležitou lekci.
Dražby raději beze mě
Na nemovitosti v exekuci mě přešla chuť. Ta bezmoc, kdy se nám baba rozvalovala v bytě, zřídila si tam trvalý pobyt, kvůli jejím dalším dluhům jsme tam museli řešit exekutora, který zabavil naše vybavení bytu a museli jsme prokazovat, že je naše, byla opravdu nepříjemná. A nejhorší bylo, že místo, abychom babu po právu popadli za flígr a vyhodili na mráz, jsme do bytu nesměli vkročit, abychom ji neomezovali na domovní svobodě a podobné srandy. A byl tu ještě jeden důvod, proč mě na exekuční nemovitosti přešla chuť. Při jednání s arogantní bábou jsem neměla nejmenší problém využít všechny zákonné prostředky naprosto bez slitování. Jenže v tom vydraženém domě by třeba mohla být žena s malými dětmi, nebo nějací vetchý staříci, kteří se do té situace nedostali kvůli své aroganci, ale třeba je do toho namočil někdo jiný, kvůli kterému teď oni přišli o střechu nad hlavou. A vystěhujte „na mráz“ nevinné lidi. Na to bych žaludek neměla, ale zároveň bych neměla na vybranou, protože bych potřebovala, aby mi nemovitost vydělávala na splátky úvěru, který bych si kvůli ní vzala. Do takové situace bych se nikdy dostat nechtěla a tak jsem se obytných nemovitostí v exekuci vzdala. Občas si sice „zasoutěžím“ o nějaký zajímavý pozemek, ale celkově pro mě exekuční dražby nemovitostí nějak ztratily kouzlo.
Jak to máte vy? Zkoušeli jste někdy vydražit nemovitost a co byste dělali s původními obyvateli?
