Článek
Miláčku, víš, co mě fakt dojímá? Když mi stojíš za zády, sjíždíš mě pohledem a pak jen tak mimochodem utrousíš:
„Ty jsi nějak přibrala.“
„To břicho už asi nezmizí, co?“
„Takhle ses dřív neoblíkala.“
Chceš zpátky tu holku z plakátu? Tak si kup kalendář. Já už jsem jinde. A víš proč? Protože mění se jen ti, co něco prožili.
Porod není divadlo
Tys možná držel mou ruku. Já držela vlastní duši, aby se mi nerozsypala bolestí. Tys říkal „dýchej, zvládneš to“. Já tlačila živýho člověka ze sebe ven. Tys plakal radostí. Já krvácela do podložky.
A teď? Teď stojíš přede mnou a řešíš, že nemám zadek jako před pěti lety?
Tak si to zkus, ty hrdino. Vytlač meloun z nosu. Pak se spolu pobavíme o tom, jak se „má ženská udržovat“.
Vyměnila jsem tělo za život. A nikdy toho nebudu litovat.
Jo, mám strie. Jo, mám břicho. Jo, nejsem tak pružná, protože mě tři měsíce bolely kyčle, když jsem nosila dvacet kilo navíc. Ale víš co?
Já vytvořila život.
Tys vytvořil co?
Dvě várky prádla za měsíc a jedno ubohý „pomůžu ti“ s kočárkem?
Tak mi laskavě nesnižuj hodnotu tím, že mě hodnotíš podle břicha. Nejsem nafukovací panna. Jsem máma tvýho dítěte. A taky žena. A pořád hodně dobrá.
Nejsem rozbitá. Jsem jiná.
Ty to možná nevidíš. Ale tohle tělo, co se ti už tak nelíbí, zvládlo víc než ty kdy zvládneš. Zvládlo změnit se, přežít, vydržet noci bez spánku, bolesti, slz a sebelítosti. A ještě se snažím být krásná pro tebe.
Ale možná už nechci.
Protože zatímco já se měnila, tys zůstal stejný. Pohodlný. Posuzující. Očekávající.
Jsem jiná. A je to tvoje vina i tvoje výhra.
Moje tělo je bitevní pole. Moje duše je rozervaná mezi láskou a vztekem. A jestli tě to děsí? Tak si najdi někoho bez strií. Ale garantuju ti jedno: ona by pro tebe neudělala ani polovinu toho, co jsem udělala já.
Protože já porodila.
A ty? Ty jsi se koukal.
A teď máš tu drzost hodnotit mě?
Tak buď laskavě zticha a važ si mě.
Nebo si to zkus sám, frajere.
Děkuji Míše za příběh.
