Článek
S Hanou se známe skoro patnáct let. Vždycky jsme spolu dobře vycházely a několikrát jsme si navzájem pomohly. Když mi tedy zavolala, že má porouchané auto a potřebuje o víkendu navštívit maminku na Vysočině, nepřišlo mi zvláštní jí půjčit to svoje.
Měla jsem volný víkend, nikam jsem se nechystala a auto nepotřebovala. Domluvily jsme se, že mi ho vrátí v neděli večer s plnou nádrží.
V pátek si přijela pro klíče a několikrát mi poděkovala. V neděli auto skutečně přivezla. Bylo čisté, natankované a na první pohled úplně v pořádku.
Tachometr ukazoval něco zvláštního
V pondělí ráno jsem nasedla do auta a všimla si počtu najetých kilometrů. Když jsem ho Ivaně půjčovala, mělo na tachometru něco přes 82 tisíc. Teď ukazoval téměř o 1 400 kilometrů víc.
Nejdřív jsem si myslela, že si číslo špatně pamatuji. Jenže jsem měla fotografii přístrojové desky, kterou jsem pořizovala pár dní předtím.
Zavolala jsem Ivaně a zeptala se, kam vlastně jela.
Vysvětlila mi, že musela nečekaně vyzvednout příbuznou na druhém konci republiky. Prý se cesta trochu protáhla.
Nelíbilo se mi to, ale nechtěla jsem dělat zbytečné dusno. Auto bylo v pořádku a benzín zaplatila.
Po měsíci přišlo překvapení z Rakouska
Asi o měsíc později jsem ve schránce našla dopis ze zahraničí. Šlo o oznámení kvůli překročení rychlosti na rakouské dálnici.
Součástí byla fotografie mého auta zachyceného radarem.
Poznávací značka seděla. Datum odpovídalo víkendu, kdy ho měla Ivana půjčené.
Jenže za volantem neseděla ona.
Byl tam její čtyřiadvacetiletý syn, kterého jsem dobře znala.
Okamžitě jsem Ivaně zavolala.
Auto prý potřeboval hlavně její syn
Nejdřív se snažila všechno vysvětlit. Pak přiznala, že auto ve skutečnosti potřeboval její syn s kamarádem. Chtěli jet na víkend do Chorvatska, jenže jejich vlastní vůz byl nepojízdný.
Ivana věděla, že bych auto dvěma mladým klukům na tak dlouhou cestu nejspíš nepůjčila. Proto si ho vypůjčila sama pod záminkou návštěvy maminky.
„Vždyť se mu nic nestalo. Vrátili jsme ti ho v pořádku,“ hájila se.
Připomněla jsem jí, že jsem jí půjčila auto v dobré víře. Ne proto, aby ho bez mého vědomí předala někomu dalšímu.
Navíc její syn v zahraničí překročil povolenou rychlost.
Prý přeháním kvůli pár kilometrům
Ivana nakonec slíbila, že syn pokutu vyřeší. Zároveň mi ale vyčetla, že se chovám, jako kdyby mi auto někdo ukradl.
Podle ní nebyl důvod dělat scénu. Auto nebylo poškozené, nádrž byla plná a všechno dobře dopadlo.
Jenže právě to mě na celé situaci štvalo nejvíc.
Ona vůbec nechápala, že mi nevadí jen najeté kilometry. Vadí mi především to, že mi vědomě lhala a rozhodovala o mém majetku bez mého souhlasu.
Od té doby spolu mluvíme podstatně méně. Když mě nedávno požádala o další laskavost, odmítla jsem.
