Článek
S Lenkou jsme se kamarádily skoro dvacet let. Poznaly jsme se v práci a postupně se z nás staly blízké přítelkyně. Znaly jsme svoje rodiny, jezdily spolu na výlety a pravidelně si telefonovaly.
Lenka měla dlouhodobé zdravotní problémy. Několikrát do roka se její stav zhoršil natolik, že musela zůstat doma. Někdy týden, jindy skoro měsíc.
Protože jsem bydlela nedaleko, začala jsem jí pomáhat. Zpočátku jen s nákupy, později jsem jí vozila také léky, hotová jídla nebo jí pomáhala s úklidem.
Nikdy jsem za to nic nechtěla. Byla to moje kamarádka a připadalo mi samozřejmé, že jí pomůžu.
Někdy jsem kvůli ní měnila vlastní plány
Za těch deset let jsem k Lence jela nesčetněkrát. Občas jsem kvůli ní odložila vlastní nákup, zrušila domluvenou návštěvu nebo se zastavila cestou z práce, přestože jsem byla sama unavená.
Když jednou před Vánoci onemocněla, objela jsem tři obchody, abych jí sehnala všechno na sváteční pečení. Jindy jsem jí po večerech venčila psa.
Brala jsem to jako součást přátelství. Věřila jsem, že kdybych někdy potřebovala pomoc já, Lenka by pro mě udělala totéž.
Jenže jsem se spletla.
V nemocnici jsem čekala alespoň telefonát
Letos na jaře jsem musela nečekaně na operaci. Nebylo to nic život ohrožujícího, ale zákrok i následná rekonvalescence mě dost vyčerpaly.
V nemocnici jsem strávila šest dní. Lenka o všem věděla. Dokonce jsem jí večer před operací psala, že mám strach.
Odpověděla mi až druhý den.
„Drž se, snad budeš brzo doma.“
A to bylo všechno.
Nezavolala, nezeptala se, jak operace dopadla, ani jestli něco nepotřebuji.
Nečekala jsem, že za mnou bude denně jezdit do nemocnice. Sama vím, že nemocniční prostředí nemusí každému vyhovovat. Jenže mě překvapilo, že se o mě vůbec nezajímala.
Když jsem požádala o pomoc, odkázala mě na rozvoz
Po propuštění jsem několik dní nemohla pořádně fungovat. Bydlím sama a potřebovala jsem alespoň základní nákup.
Napsala jsem Lence, jestli by mi cestou nemohla přivézt pár věcí.
Odpověděla, že toho má hodně a že si přece můžu objednat potraviny přes internet.
Seděla jsem s telefonem v ruce a nevěřila vlastním očím.
Kolikrát jsem já jela přes celé město, protože jí nebylo dobře? Kolikrát jsem jí přivezla nákup, přestože rozvoz mohla využít úplně stejně?
Najednou mi došlo, že naše přátelství fungovalo především jedním směrem.
Prý si nemáme počítat, kdo pro koho co udělal
Když jsem se zotavila, řekla jsem jí, jak moc mě její přístup zamrzel.
Lenka se urazila. Tvrdila, že jsem jí měla jasně říct, co potřebuji, a že opravdové kamarádky si přece nepočítají vzájemné služby.
Jenže já jsem jí o pomoc řekla. A ona mě odmítla.
Nechtěla jsem se hádat. Jen jsem pochopila, že od našeho přátelství očekáváme každá něco jiného.
Dnes jsme stále v kontaktu, ale už nejsem automaticky k dispozici pokaždé, když jí není dobře. Pokud mám čas a chuť, ráda pomůžu. Ale ne na úkor vlastních potřeb.
Přátelství opravdu není účetnictví. Jenže když jeden člověk deset let dává a druhý nedokáže nabídnout pomoc ani jednou, není špatné začít přemýšlet, jestli je ten vztah vůbec vzájemný.
