Článek
Pět let jsem dřela školu. Diplomka, státnice, pot, slzy, nervy. A teď? Sedím u stolu, koukám na výplatní pásku a nestačím se divit. 30 000 korun čistého. Po vysoké škole. V kanceláři. S angličtinou. S odpovědností. A víte, co mě dorazilo?
Moje kadeřnice – holka bez maturity, co si z učňáku odnesla možná tak zkoušku z trvalé a chuť podnikat – vydělá přes 120 000 měsíčně. A to ještě v půlce měsíce odmítá nové klientky, protože má plno.
Měla jsem být kadeřnice?
Při každé další kontrole konečků a melíru si říkám: „Proč jsem, proboha, nešla radši na učňák?“ Nemusela bych se zadlužovat kvůli škole, nemusela bych přepisovat diplomku třikrát, nemusela bych přežívat za peníze, které nestačí ani na normální nájem v Praze. A hlavně – nemusela bych poslouchat šéfa, co si myslí, že „mladá holka“ má být ráda, že má práci.
Moje kadeřnice se mě mezi fénováním a foukanou zeptá:
„A co si myslíš o té vile na Malvazinkách? Stojí 22 mega, ale přemýšlíme s přítelem, že ji koupíme na investici.“
A já? Já přemýšlím, jestli si můžu dovolit i kondicionér, nebo zvládnu zaplatit jen šampon.
Takhle se dnes rozděluje práce. A peníze.
Ve škole nás krmili pohádkou: „Uč se, a budeš se mít dobře.“
Realita? Uč se, abys dělala pod někým, kdo ti bude připomínat, že jsi nahraditelná.
Neuč se, buď šikovná, drzá a rychlá – a prachy se pohrnou samy.
Zatímco já řeším tabulky, reporty, maily, deadliny a šéfa, co mi po osmé večer píše „jen rychlý úkolík“, ona si vybírá, jestli bude pracovat čtyři nebo pět dnů v týdnu. A její největší stres? Klientka, co chce ofinu a neví jakou. No, to se dá přežít.
„Ale ty máš přece prestiž!“
Jo. Prestiž. Mám titul, zkušenosti, vystupování, přehled. A co z toho? Banka mě odmítla, když jsem žádala o hypotéku. Nemám dostatečný příjem. Zato samoživitelka, co stříhá nehty a vlasy v garáži má daňové přiznání, že byste zírali. A banku zajímá jen to číslo.
A teď pozor: neříkám, že si to nezaslouží. Šikovná je, maká jak fretka, umí se prodat, ví, co klienti chtějí. Ale proč je společnost nastavená tak, že prací hlavou nikdy nedosáhnete na tolik jako šikovný pár rukou?
Děláš, co tě baví? Tak mlč!
To je další věta, kterou slyším, když si stěžuju:
„No jo, ale ty děláš, co tě baví. To se taky počítá.“
Jasně. Baví mě to. Ale co z toho, když mi to nezaplatí složenky? Když si nemůžu dovolit ani jedno dítě, protože bych šla rovnou pod most?
Kadeřnice, řemeslníci, instalatéři – vydělávají násobky toho, co my s diplomem. A my jim to závidíme potichu, protože přiznat, že pět let školy neznamená nic, je moc bolestivé. Ale pravda to je.
Závěr? Začínám vážně přemýšlet, že si otevřu salon
Možná budu stříhat psy. Nebo barvit obočí. Možná začnu péct dorty. Ale jedno vím jistě:
Titul mě nespasí. Přežiju jen, když se naučím prodávat. Sama sebe. A draze.
Protože v Česku už dávno neplatí, že vzdělání je cesta k lepšímu životu.
Už platí jen jedno: Buď umíš makáš na fakturu a umíš si dobře nastavit cenu… nebo dřeš za drobný a ponižují tě hlupáci.
