Článek
Byli jsme v letovisku sotva den a už to jelo. Manžel si šel lehnout k bazénu a já si šla koupit nové plavky. Tchyně se samozvaně rozhodla jít se mnou – prý „pomůže vybrat něco vhodného“. Po deseti minutách jsem pochopila, že vhodné = neviditelné. A ideálně asexuální.
Každé plavky s výstřihem, s barvou nebo bez ramínek prošly její morální filtrací s odporem ve tváři. „Tohle je až moc.“ „Tady ti leze celý zadek.“ „Tyhle by měl vidět tak maximálně gynekolog.“ A pak dodala perličku: „Víš, já jen nechci, aby si tě tady někdo moc prohlížel. A hlavně… aby se Jirka zbytečně nerozptyloval.“
To jako vážně?
Jsem jeho žena, ne vitrína
V tom momentě jsem se na ni otočila a řekla naprosto klidně: „Jsem jeho žena, ne vitrína. Když mě vidí v plavkách, je to pro něj plus, ne hrozba.“ Ale ona se jen usmála tím svým pasivně-agresivním způsobem, který zná každá snacha: „No však jak myslíš, já bych jen byla opatrná.“
Opatrná na co? Na to, aby jí syn pořád patřil? Abych náhodou nebudila moc pozornosti, aby se náhodou necítila ohrožená, že už není jediná žena v jeho životě?
Tchyně jako konkurence
Tohle nebylo o plavkách. Ani o výstřihu. Bylo to o moci. O tom, kdo má doma hlavní slovo. A ona to chtěla být i nadále. Jen teď už se nemohla opírat o plenky a rady, protože je můj muž dospělý a tak to zkouší přes moje bikiny.
Ten den jsem si koupila přesně ty plavky, které ona odmítla. Červené. S výstřihem. Protože já nejsem žádná šedá myš, co se bude schovávat pod šaty jen proto, aby „mamince“ nebylo nepříjemně.
Mám právo být vidět
Dovolená je od slova „volno“. A já si nenechám diktovat, co mám nosit, říkat nebo si myslet, jen proto, aby se někdo jiný necítil méněcenný. Tchyně si může koupit třeba tepláky a lézt do vody v nich, pokud jí to dělá dobře. Ale moje tělo, moje pravidla. A můj manžel mě miluje právě takovou, jaká jsem – včetně toho, že se nebojím být vidět.
A jestli s tím má ona takový problém, tak ať příště zůstane doma a necpe se nám na dovolenou.
