Článek
Všechno začalo u oběda. Seděla jsem tam v červených šatech, které jsem si ten den prostě zamilovala. Byly krátké přesně tak, jak jsem potřebovala k tomu, abych se cítila sebevědomě, ne jako neviditelný hadr, co zapadne v davu. Věděla jsem, že jsou trochu výrazné. A přesně proto jsem je měla.
Pak zvedla oči.
Moje tchyně.
Ten pohled byl horší než facka
Prohlédla si mě od hlavy k patě a její výraz byl výmluvnější než slova. Ale slova stejně přišla.
„Ty šaty nejsou trochu moc? Přeci jen… už nejsi nejmladší, že ano?“
Ztuhla jsem. Slyšela jsem jí naprosto jasně. Žádný humor, žádné cukrování. Prostě rovnou mezi oči. Nebo do výstřihu – podle toho, kam mířil její pohled.
Chtěla ze mě udělat šedou myš
Podle ní bych měla nosit něco „vhodnějšího“. Něco, co „odpovídá mému věku“. A ideálně v barvě bahna, co nebude vybočovat. Měla bych se zřejmě změnit v usedlou, nevýraznou, pokornou snachu, která vypadá jako pokorná domácí ženuška.
Jenže já měla jiný plán.
„Co si o tobě lidé pomyslí?“ ptala se
Odpověď jsem měla v hlavě jasnou: že jsem sebevědomá. Že se nebojím být vidět. Že mi nevadí, když někoho rozčiluje moje existence jen proto, že si stojím za svým. Ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem se usmála.
A tím ji vytočila ještě víc.
Ona sama byla přehlídkou rezignace
Oblečená tak, že bych si její outfit spletla s personálem z úřadu práce. Beztvarý svetr, kalhoty s gumou a výraz, že by vám vynadala i za náramek s příliš hlasitým cinkáním.
Celý život pravděpodobně poslouchala, co se „hodí“. A teď chtěla, abych do té klece vlezla taky. Slyšela jsem to v jejím hlase: „Když jsem to vzdala já, měla bys taky.“
Ale já to vzdát nehodlala.
Oblékala jsem se pro sebe
Jako vždy. Cítila jsem se díky tomu ten den skvěle? Ano. A těšilo mě to víc než její sešněrované názory? Rozhodně.
Byla jsem její noční můra. Snacha, která neskáče podle názoru někoho, kdo v roce 2003 zamrzl na módním vkusu „hlavně pohodlné“. Cokoliv mimo konfekci značky „neobtěžuj a nevzrušuj“ bylo pro ni výstřední. A výstřednost trestala pasivní agresivitou.
Já jsem nic nezměnila
Nezačala jsem nosit šedou. Nezahodila jsem šaty. Nezačala jsem se omlouvat za to, jak vypadám. A hlavně – nepřizpůsobila jsem se, jen abych se vešla do její škatulky „takto má vypadat žena po třicítce“.
Protože jediný člověk, komu se mám líbit, jsem já sama.
Móda není o věku. Ale o náladě. O odvaze. O chuti žít
A jestli to někoho uráží? No tak ať se nekouká. Ať vezme metr a jde počítat, kolik centimetrů od kolen má být lem sukně. Já zatím půjdu žít.
A moje tchyně? Ta si může dál myslet, že hnědá je barva života a že červené šaty nosí jen coury. Ale to už není můj problém.
Já mám totiž svoje vlastní zrcadlo. A to mi říká něco úplně jiného než její zatrpklý pohled.
