Článek
Mému otci bylo sedmdesát osm let, když se rozhodl přepsat rodinný dům na mého mladšího bratra Petra. Po smrti maminky žil sám a údržba velkého domu pro něj začínala být náročná.
Petr měl manželku, dvě děti a bydlel v malém bytě. Nabídl proto tátovi, že se s rodinou nastěhuje k němu, opraví dům a postupně převezme péči o domácnost.
Táta byl nadšený. Nechtěl skončit sám a představa, že bude mít kolem sebe vnoučata, se mu líbila.
Dům bratrovi daroval s tím, že bude mít zajištěné právo doživotního bydlení. Všechno sepsali a nechali zapsat do katastru.
Nejdřív se zdálo, že všechno funguje
První měsíce byl táta spokojený. Bratr opravil střechu, vyměnil starý kotel a začal upravovat zahradu. Děti za dědou chodily každý den a společně večeřeli.
Postupně se ale začaly objevovat drobné konflikty.
Nejdřív musel táta vyklidit pracovnu, protože synovec potřeboval vlastní pokoj. Potom mu snacha vysvětlila, že starý nábytek se do nově zařízeného obýváku nehodí.
Nakonec mu zůstala jedna ložnice a několik polic v kuchyni.
„Oni to myslí dobře. Vždyť je to teď jejich dům,“ říkal mi.
Začal se cítit jako návštěva
Při jedné návštěvě jsem si všimla, že táta sedí celý den zavřený v pokoji. Když jsem se zeptala proč, přiznal, že nechce překážet.
Snacha mu údajně vyčítala, že nechává rozsvícená světla, příliš topí a chodí do kuchyně ve chvíli, kdy uklízí.
Bratr zase rozhodl, že otec nebude používat garáž, protože tam potřebuje parkovat.
Když si táta postěžoval, Petr mu připomněl, kolik peněz už do domu investoval.
„Nikdo tě tady nedrží násilím,“ řekl mu při jedné hádce.
Jednoho dne přijel s kufrem
Necelý rok po podpisu darovací smlouvy mi táta zavolal, jestli by u mě mohl pár dní přespat.
Přijel s kufrem, několika košilemi a krabicí fotografií.
Nejdřív tvrdil, že potřebuje změnit prostředí. Až po několika dnech přiznal, že už se domů nechce vrátit.
„Já tam smím bydlet, ale už tam nejsem doma,“ řekl.
Když jsem bratrovi zavolala, odmítl, že by otce vyhodil. Prý je táta přecitlivělý a nedokáže přijmout, že mladá rodina má vlastní pravidla.
Připomněla jsem mu, že ještě před rokem ten dům patřil našemu otci.
Na papíře má právo bydlet. Ve skutečnosti nemá kam jít
Táta dnes žije v malém pronajatém bytě nedaleko mě. Z důchodu platí nájem a energie, přestože vlastní domov daroval synovi právě proto, aby měl zajištěné stáří.
S právníkem nyní řešíme, jaké má možnosti. Právo doživotního bydlení mu totiž podle smlouvy nezaniklo jen tím, že se odstěhoval.
Táta se ale vrátit nechce. Tvrdí, že by už nedokázal žít s lidmi, kteří mu dali najevo, že v jejich domě překáží.
Bratr si dodnes myslí, že nic špatného neudělal. Vždyť otce přece nikdo nenutil odejít.
Jenže vyhnat člověka z vlastního domova nemusí vždy znamenat vyměnit zámky. Někdy stačí udělat z jeho života tak nepříjemné místo, že nakonec odejde sám.
