Článek
„No co, vždyť ty máš peněz dost! Tak o co jde?“ Tahle věta mi zní v hlavě pořád dokola. Ne proto, že bych byla lakomá, ale protože jsem si uvědomila, jak rychle se z mojí dobré vůle a snahy pomoci stala samozřejmost. Rodina mě už nevidí jako člověka, kterého znají celý život a mají ho rádi, ale jako chodící bankomat, ze kterého si můžou kdykoli vybrat, kolik potřebují a na vracení „půjček“ obvykle zapomenout. A když jsem se ozvala? Nestačila jsem se zírat.
Prý „jenom jednou“
Začalo to nevinně. „Přišla ségra s tím, že potřebuje půjčit a hned příští měsíc to vrátí. No jasně, každému se někdy stane, že mu dojdou neplánovaně peníze a Saša na finanční gramotnost nikdy moc nebyla, takže jsem jí samozřejmě založila. Jenže příští měsíc nic nepřišlo. Místo toho další prosba: „Jen ještě tentokrát, je to fakt nutné.“ Moc se i už nechtělo, ale peníze jsem jí znovu půjčila. Místo peněz však další měsíc přišel brácha. Ten mi dlužil už půl roku. Když jsem ho odbyla, jenom po mně vztekle křikl: „Tobě ty peníze stejně jen tak někde leží, tak co s nimi uděláš? Rodina je přece víc!“
„Rodina je víc!“ Ale co já?
Uvědomila jsem si, že pro ně nemám žádnou hodnotu jako člověk. Jsem jen prostředek k tomu, aby si oni mohli koupit, co chtějí. Když jsem si jednou dovolila připomenout, že bych ráda, aby mi něco vrátili, máma na mě vyjela: „No to snad nemyslíš vážně! Ty přece máš dost! My to potřebujeme!“ Jakoby moje práce, můj čas a moje nervy neměly vůbec žádnou cenu.
Když jsem pak jednou řekla definitivní „ne“, stalo se něco neuvěřitelného. Najednou jsem už nebyla jejich milovaná dcera a sestra. Byla jsem sobecká mrcha. Z ničeho nic jsem byla lakomá, špatná, bezcitná. Dokonce jsem se dozvěděla, že jsem asi nikdy nepatřila „do rodiny“.
Emoční vydírání
Máma to vzala přes slzy: „Jak můžeš něco takového říct? To už ti na nás vůbec nezáleží? My ti taky vždycky pomáhali!“ Co na tom, že jsem od nich nikdy nic nechtěla. Co na tom, že oni mi nikdy nic nevrátili. Hlavní je, že jsem já ta špatná, když se nehodlám dál nechat vysávat.
Bratr to vzal jinak: „Praha tě změnila, seš sobecká a koukáš jen na sebe!“ Jasně, protože všechno, co jsem pro ně kdy udělala, se najednou nepočítá. Moje „ne“ má větší váhu než všechny roky, kdy jsem jim pomáhala.
A tak jsem přestala. Napsala jsem jim jasně a stručně, že končím s tím, být jejich dojnou krávou. A víte co? Přežili to. Najednou se našly jiné možnosti. Najednou si dokázali poradit i bez mé peněženky. Jen naše vztahy jsou teď na bodu mrazu, ale s tím, co teď vím, mě to ani nemrzí.
Děkuji Janě za příběh.
