Článek
Nechápu, kdy přesně se z rodičovství stala investice s očekávanou návratností. Možná v momentě, kdy mi máma potřetí během měsíce připomněla, že „mě přece třicet let živila“, jako kdyby mi tím poslala fakturu. A otec? Ten se mě jednou vážně zeptal, kdy jim konečně něco vrátím, když už prý mám tu práci v Praze. Úplně vážně. Seděl u kafe, koukal na mě a čekal, že uznám, jaký mám dluh. Jenže já žádný dluh necítím. Protože jsem si o ten jejich „servis“ nikdy neříkala.
Narodit se nebylo moje rozhodnutí. Nebyla to moje volba. A už vůbec jsem nepodepsala smlouvu, že do smrti budu rodičům vděčná za každou školní svačinu a ponožky. Dali mi život? Dobře. Ale to bylo jejich rozhodnutí.
Dítě není projekt
Jako by mě vychovávali s kalkulačkou v kapse. Školní výlety, lyžáky, angličtina, prý „všechno jsme ti platili“. Jo, děkuju. Ale pokud to dělali s tím, že mi to později omlátí o hlavu, tak to nebyla láska. To byl obchod. A já s nimi do žádného obchodu nešla.
Neříkám, že byli špatní rodiče. V mnohém mě podrželi. Ale jakmile jsem vyrostla a začala žít svůj život – s vlastním názorem, vlastními rozhodnutími a bez žádání o povolení každé prkotiny, přišlo rozčarování. Už nejsem ta vděčná holka, co se omluví, i když nic neudělala. A právě v ten moment vytáhli svůj největší trumf: „My tě živili. Vychovali. Platili ti školu!“ Jenže dnes už na to mám jen jednu odpověď: „No a co?“
Láska se neměří účtenkou
Nejsem nevděčná. Jen už odmítám hrát hru, kde láska rovná se dlužní úpis. Jestli se někdo rozhodne stát se rodičem, dělá to s vědomím, že dítě potřebuje jíst, spát, růst, učit se. A že to bude stát peníze. Dítě není služba, která má zpětně poděkovat převodem na účet.
Nejsem proti pomoci rodičům, když je vztah zdravý, funguje to přirozeně. Ale jakmile pomoc vynucujete výčitkami, vytváříte ze vztahu břemeno. A já už to břemeno odmítám nést. Nezlobím se. Jen už nemám potřebu si každé kafe s matkou odpykávat emocionálním výpalným.
