Článek
Když se známí dozvědí, jaký mám důchod, často reagují stejně.
„Třicet tisíc? Tak to si můžeš vyskakovat.“
Přikyvuji a nic nevysvětluji. Vím, že mnoho lidí pobírá výrazně méně. Nestěžuji si na stát ani netvrdím, že žiji v chudobě.
Před odchodem do důchodu jsem ale vydělávala přes čtyřicet tisíc čistého. Žila jsem s manželem a o náklady na domácnost jsme se dělili. Po jeho smrti zůstal byt, energie i všechny opravy na mně.
Příjmy domácnosti klesly mnohem výrazněji než její výdaje.
Bydlení není zdarma ani ve vlastním
Žiji ve vlastním bytě, takže podle některých lidí nemám za bydlení prakticky žádné výdaje. Každý měsíc však platím zálohy, fond oprav, elektřinu, pojištění a další poplatky. Celkem přibližně deset tisíc korun.
Za jídlo a drogerii utratím kolem šesti tisíc. Nekupuji hotová jídla ani drahé značky. Sleduji slevy, vařím na několik dní a pečivo dávám do mrazáku.
Další peníze stojí léky, telefon, doprava a zdravotní potřeby. Jen kvalitní brýle mě vyšly na částku, kterou jsem dříve dokázala odložit během jednoho měsíce.
Po zaplacení pravidelných výdajů mi peníze zbývají. Rozhodně však nejde o částku, ze které bych každý měsíc financovala dovolené, restaurace a nové oblečení.
Nejhorší jsou nečekané výdaje
Běžný měsíc zvládám bez problémů. Stačí ale návštěva zubaře, rozbitá pračka nebo vyšší vyúčtování energií a rozpočet se rychle změní.
Loni jsem během několika týdnů zaplatila opravu lednice, nové brýle a zubní zákrok. Dohromady mě to stálo přes třicet tisíc korun – celý jeden důchod.
Od té doby si pravidelně vytvářím rezervu. Není určena na cestování, ale na věci, které se dříve nebo později pokazí.
Přestala jsem jezdit na každoroční pobyt s kamarádkami, ke kadeřnici chodím méně často a dárky pro vnoučata už nejsou tak velké jako dřív. Ne proto, že bych jim nechtěla něco dopřát. Potřebuji myslet také na dobu, kdy budu potřebovat placenou pomoc.
Nejsem chudá, ale ani bohatá
Třicetitisícový důchod je slušný příjem a dobře si to uvědomuji. Mám vlastní bydlení, zvládám zaplatit účty a občas si zajdu na kávu nebo do divadla. To není samozřejmost.
Současně ale nemám prostor dělat větší finanční chyby. Nemohu si zvýšit příjem přesčasem ani čekat na povýšení. Částka, kterou dostávám, bude muset pokrýt všechno – možná dalších dvacet let.
Proto se musím uskromnit, i když můj důchod na první pohled vypadá vysoký.
Nevyskakuji si. Jen zatím dokážu žít důstojně, zaplatit své potřeby a doufat, že se příští měsíc nic drahého nerozbije.
