Článek
Dva roky jsem pracovala z domova tři dny v týdnu. Výsledky jsem měla dobré, termíny dodržovala a na poradách byla vždy včas. Nikomu nevadilo, že tabulku dokončím u kuchyňského stolu místo pod zářivkou v kanceláři.
Pak nám šéf na pondělní poradě oznámil změnu.
„Firma potřebuje, aby lidé byli zase spolu,“ řekl do kamery. Sám se totiž na poradu opět připojil z domova.
Kdo není v kanceláři, nepracuje
Od následujícího měsíce jsme museli docházet pět dní v týdnu. Výjimky se nepovolovaly. Kolega, který potřeboval zůstat doma s nemocným synem, si měl vzít dovolenou. Mně šéf zamítl jediný den práce z domova, přestože mi řemeslníci potřebovali odečíst elektroměr.
„Kdybych povolil výjimku jednomu, budou ji chtít všichni,“ vysvětlil mi.
Začala jsem tedy každé ráno trávit hodinu v autě, abych dojela k počítači, na kterém jsem dělala přesně totéž co doma. Porady dál probíhaly převážně online, protože část firmy sídlila v jiném městě.
Chyběl při nich jen náš šéf. Prý měl důležité schůzky.
Dvakrát za měsíc na kontrolu
V kanceláři se objevoval zpravidla první pondělí v měsíci a potom před uzávěrkou. Prošel mezi stoly, zeptal se, zda všechno funguje, a po obědě zase odjel.
Jednou jsem se ho napřímo zeptala, proč se pravidlo každodenní přítomnosti nevztahuje také na něj.
„Moje práce má jiný charakter,“ odpověděl. „Navíc musím mít klid na strategické věci.“
Takže on potřeboval na soustředění klid vlastního domu. My jsme ke stejné práci potřebovali klimatizaci, hluk z open space a dvě hodiny denně na cestě.
Nejvíc mě rozčilovalo, že nešlo o výsledky. Šlo o viditelnost. Kdo seděl na židli, působil pracovitě. Jestli skutečně něco vytvořil, bylo vedlejší.
Týmová kultura bez šéfa
Během několika měsíců odešli tři schopní lidé. Ne kvůli práci ani penězům, ale kvůli pravidlu, jehož smysl nedokázal nikdo obhájit. Šéf jejich odchod označil za nedostatek loajality.
Když jsem dostala nabídku od firmy, která hodnotila zaměstnance podle výsledků, neváhala jsem. Při výpovědi se mě šéf překvapeně zeptal, zda je pravidelná docházka opravdu takový problém.
Byla. Problém byl i to, že po nás vyžadoval něco, co sám považoval za zbytečné a nepohodlné.
Práce z kanceláře může mít smysl. Lidé se potřebují potkávat, spolupracovat a někdy řešit věci osobně. Jenže pravidlo, které platí pouze pro podřízené, není firemní kultura.
Je to jen pohodlí člověka, který má moc rozhodovat, kde budou sedět ostatní.
