Článek
Ve firmě jsem měla na starosti administrativu, fakturaci a komunikaci se zákazníky. Za dvanáct let jsem se naučila prakticky všechno. Znala jsem dodavatele, smlouvy i problémy, které se pravidelně opakovaly.
Když mi šéf oznámil, že zaměstná svého šestadvacetiletého syna Martina, měla jsem radost.
„Potřebuje získat praxi. Vezmi si ho pod křídla,“ požádal mě.
Souhlasila jsem. Práce bylo hodně a další člověk se nám hodil.
První dny se vyptával na každou maličkost
Martin byl slušný a poměrně učenlivý. Zapisoval si postupy, ptal se na jednotlivé zákazníky a chtěl vědět, jak řeším reklamace nebo připravuji faktury.
Zvláštní mi ale připadalo, že se nezajímal o vlastní pracovní náplň.
Místo toho chtěl podrobně znát všechny moje povinnosti.
Dokonce si vytvořil tabulku, do které zapisoval jednotlivé činnosti a čas potřebný k jejich dokončení.
Když jsem se zeptala proč, odpověděl, že si chce udělat přehled.
Pak jsem zahlédla jednu zprávu
V pátek odpoledne jsme společně připravovali podklady pro účetní. Martin si odskočil pro kávu a na monitoru mu vyskočilo upozornění na e-mail od otce.
V náhledu stálo: „Potřebuju vědět, jestli už zvládneš její práci samostatně. Do konce měsíce to musíme uzavřít.“
Zůstala jsem překvapeně hledět.
Když se Martin vrátil, zeptala jsem se ho přímo, jestli mě má nahradit.
Zrudl a chvíli mlčel.
Nakonec přiznal, že otec plánuje moje místo zrušit a jeho pověřit převzetím celé agendy.
Dvanáct let práce mělo skončit bez jediného vysvětlení
Okamžitě jsem šla za šéfem.
Nejdřív tvrdil, že jde o nedorozumění. Pak připustil, že firma potřebuje snížit náklady a Martin se musí někde zapracovat.
„Vždyť už tady stejně všechno běží samo,“ prohlásil.
Ta věta mě zasáhla nejvíc.
Nic neběželo samo. Za každou vyřešenou reklamací, zaplacenou fakturou a spokojeným zákazníkem byly roky mojí práce.
Šéf zřejmě předpokládal, že svého nástupce ochotně zaučím, aniž bych tušila, co připravuje.
Tentokrát jsem se rozhodla myslet na sebe
Odmítla jsem dál předstírat, že se nic neděje. Požádala jsem šéfa, aby mi svůj záměr sdělil oficiálně, a začala jsem se zajímat o svá zaměstnanecká práva.
Zároveň jsem rozeslala životopisy.
Martinovi jsem nic nevyčítala. Nebyl to on, kdo se mnou dvanáct let spolupracoval a pak mi nedokázal říct pravdu do očí.
Dodnes mě ale mrzí, jak snadno šéf zapomněl na všechno, co jsem pro firmu udělala.
Myslela jsem si, že zaučuji nového kolegu, který mi ulehčí práci. Ve skutečnosti jsem vlastníma rukama připravila člověka, kvůli kterému o ni přijdu.
