Sestra si chodila k rodičům „jen pro pár stovek“. Po smrti matky jsme našli sešit.

Jsme tři sourozenci. Já, starší bratr Petr a naše nejmladší sestra Lucie.

Rodiče nás vychovali ve skromných poměrech. Nikdy jsme nestrádali, ale peněz nazbyt také nebylo.

Zatímco já s bratrem jsme se poměrně brzy osamostatnili, Lucie se na rodiče obracela prakticky celý dospělý život.

Nejdřív potřebovala přispět na kauci, potom na opravu auta a později na běžné nákupy.

„Mami, půjčíš mi jen pár stovek? Do výplaty ti to vrátím,“ slýchali jsme pravidelně.

Lucii je dnes osmatřicet let. Má zaměstnání, partnera a dvě děti. Přesto za rodiči často chodila pro peníze.

Maminka jí pokaždé něco dala.

Když jsem namítala, že by sestra měla začít hospodařit samostatně, odpovídala, že přece nenechá vlastní dítě bez pomoci.

Po tatínkově smrti se situace ještě zhoršila.

Maminka žila jen z důchodu, ale Lucie si k ní pro peníze chodila dál.

Maminka zemřela letos v létě. Při vyklízení bytu jsme s bratrem objevili malý sešit s modrými deskami.

Na první stránce stálo: „Lucie – půjčky“.

Následovaly desítky zápisů.

Pět set korun na benzín. Dva tisíce na školní pomůcky. Osm set na léky. Tři tisíce na nájem.

U každé částky bylo datum.

Zápisy začínaly před devíti lety a pokračovaly téměř až do maminčiny smrti.

S bratrem jsme všechny položky sečetli.

Celkem maminka sestře poskytla 287 tisíc korun.

U některých zápisů bylo poznamenáno „vráceno“. Těch ale bylo jen několik.

Zbytek představoval více než čtvrt milionu korun.

Vzpomněla jsem si, jak maminka poslední roky odmítala koupit novou pračku a šetřila na topení.

Tvrdila, že musí být opatrná.

Teď jsem začínala chápat proč.

Když jsme Lucii sešit ukázali, nejdřív tvrdila, že maminka všechno zapisovala jen pro vlastní přehled.

Pak prohlásila, že rodiče přece mají svým dětem pomáhat.

„Byly to dárky. Máma nikdy neřekla, že je chce zpátky,“ namítala.

Jenže na poslední stránce stálo maminčiným rukopisem: „Lucie slíbila, že začne splácet od ledna.“

Sestra se rozplakala a obvinila nás, že kvůli penězům ničíme rodinu.

Nechci sestře vyčítat každou stokorunu. Maminka jí pomáhala dobrovolně a otázku případného dluhu budeme muset řešit podle skutečných dohod a dokladů.

Nedokážu ale zapomenout, kolikrát jsem mamince nabízela, že jí něco koupím, a ona odmítala s tím, že nic nepotřebuje.

Přitom se sama uskromňovala, aby Lucie nemusela.

Celé roky jsme si mysleli, že si sestra chodí k rodičům jen občas pro pár stovek. Až po maminčině smrti jsme pochopili, že těmi drobnými částkami postupně zmizela téměř celá její finanční rezerva.