Článek
Ve firmě pracuji už šest let. Mám na starosti analýzy, přípravu podkladů a návrhy, jak zefektivnit některé procesy. Není to příliš viditelná práce, ale bez ní by se řada rozhodnutí dělala naslepo.
Můj kolega Tomáš je přesný opak. Rád prezentuje, umí dobře mluvit a na poradách je ho vždycky plno. Vedení ho má rádo, protože působí sebevědomě a dokáže přesvědčivě prodat prakticky jakýkoliv nápad.
Před třemi měsíci jsme dostali za úkol připravit projekt, který by firmě pomohl snížit náklady na provoz.
Tomáš měl projekt představit vedení. Já jsem měla připravit potřebné analýzy.
Tři týdny jsem pracovala prakticky sama
Zpracovala jsem údaje za poslední dva roky, porovnala jednotlivá oddělení a navrhla několik změn. Vypočítala jsem také očekávané úspory a připravila kompletní prezentaci.
Tomáš se mě během těch tří týdnů několikrát zeptal, jak pokračuji.
Jinak se do přípravy příliš nezapojoval.
Když jsem mu prezentaci poslala, napsal mi, že je výborná a že si ji před poradou projde.
Nenapadlo mě, že to bude znamenat něco úplně jiného.
Na poradě o mně nepadlo ani slovo
Prezentace před vedením se účastnilo asi dvanáct lidí. Tomáš stál u obrazovky a s úsměvem vysvětloval, jak postupoval při hledání úspor.
„Analyzoval jsem jednotlivé oblasti a zjistil jsem, že největší prostor máme v logistice,“ prohlásil.
Zarazilo mě to.
Následovalo několik dalších vět, ve kterých opakovaně používal slova „navrhl jsem“, „spočítal jsem“ a „připravil jsem“.
O mé práci se nezmínil ani jednou.
Seděla jsem u stolu a poslouchala člověka, který předčítal moje závěry, jako by k nim dospěl sám.
Pak se ozval finanční ředitel
Na konci prezentace se finanční ředitel zeptal, proč v kalkulaci nejsou zahrnuté dvě regionální pobočky.
Tomáš chvíli mlčel.
Pak odpověděl, že jejich výsledky nebyly pro celkový výpočet podstatné.
Jenže to nebyla pravda.
Obě pobočky jsem z analýzy vyřadila záměrně, protože jejich náklady byly ovlivněné mimořádnými investicemi. Pokud bych je započítala, výsledná úspora by vypadala výrazně vyšší, než by ve skutečnosti byla.
Ředitel chtěl vědět, jak by zahrnutí poboček změnilo návratnost projektu.
Tomáš začal hledat odpověď v prezentaci.
Po chvíli se otočil ke mně.
„Nevíš náhodou, jak to tam bylo?“
Stačila jedna odpověď
Vysvětlila jsem důvod vyřazení poboček i to, jak jsem počítala očekávané úspory.
Finanční ředitel se mě zeptal na další podrobnosti. Odpověděla jsem mu a otevřela původní tabulku, ve které jsem měla připravené také alternativní scénáře.
„Vy jste tedy zpracovávala samotnou analýzu?“ zeptal se.
„Ano. Včetně návrhu opatření, výpočtů a prezentace,“ odpověděla jsem.
V místnosti bylo najednou neobvyklé ticho.
Tomáš se pokusil situaci zachránit tím, že jsme na projektu samozřejmě spolupracovali.
Ředitel pouze přikývl a další otázky už směřoval na mě.
Omluva nepřišla, ale něco se změnilo
Po poradě mi Tomáš vyčetl, že jsem ho před vedením zbytečně shodila.
Prý jsem mohla odpověď říct jemu a nechat ho, aby ji vysvětlil ostatním.
Připomněla jsem mu, že měl tři týdny na to, aby se do přípravy zapojil, a další dva dny na prostudování hotových podkladů.
Neměla jsem v úmyslu ho zesměšnit. Jen jsem odpověděla na otázku, kterou nedokázal zodpovědět.
Následující týden mě finanční ředitel pozval na schůzku ohledně dalšího rozpracování projektu. Tentokrát už jednal přímo se mnou.
Tomáš se mnou od té doby komunikuje podstatně méně.
Mrzí mě, že jsme přišli o dobré pracovní vztahy. Ještě víc by mě ale mrzelo, kdybych dál odváděla práci, za kterou by si zásluhy připisoval někdo jiný.
