Článek
Rodina by si měla pomáhat, říkali. Krev není voda, říkali. A já hloupá tomu věřila. Když mi sestra zavolala se slzami v očích, že se dostala do finančních problémů a nutně potřebuje 150 000 Kč, šla jsem na účet a peníze jí poslala. Žádná smlouva, žádné podmínky, žádné úroky – jsme přece rodina! A ona? Hned mě ujišťovala, že mi to do roka vrátí.
Dnes? Když se o těch penězích jen zmíním, dívá se na mě, jako bych byla nějakej lichvář.
Peníze zmizely. A s nimi i slušnost.
Nečekala jsem, že mi sestra bude každý měsíc posílat splátky jako bance. Ale taky jsem nečekala, že se z ní stane arogantní nána, která se na mě bude dívat, jako bych jí snad měla být vděčná, že si ty peníze vůbec vzala.
První rok jsem ji nechala být. Čas ale letěl, sestra se už měla dobře, jezdila na výlety, kupovala si nové telefony, ale slibované splátky? Nikde. Druhý rok jsem jí to připomněla. „Jasně, vím o tom! Jakmile se trochu srovnám, hned ti to pošlu,“ ujistila mě. Třetí rok jsem už byla trochu naštvaná a chtěla jasnou odpověď. „Ty to fakt řešíš? Myslela jsem, že na tom nejsi tak špatně.“
A to mě naprosto odrovnalo.
Nejenže mi nevrátila ani korunu, ale ještě si myslela, že nemám právo se na ty peníze ptát. Že bych měla držet hubu a brát to jako dar. Že si na ty peníze snad ani nevzpomenu, protože jsem přece „v pohodě“ a „nejsem socka, co počítá každou korunu“.
Takže abych to shrnula: půjčila jsem 150 000 Kč. Nic jsem za to nechtěla. A skončila jsem jako ta špatná.
Když rodina začne brát jako samozřejmost, že vás může oškubat
Nejhorší na tom není ztracených 150 tisíc. Nejhorší je to, jak se změnila. Jakmile jednou někomu půjčíte peníze a on se rozhodne vám je nevrátit, začne vás brát jako samozřejmost. Už nejste „sestřička, která pomohla“, ale „sestřička, která prudí“.
Při rodinných oslavách jsem si už připadala trapně. Když jsem se sestry zeptala, kdy mi pošle alespoň část, rozesmála se: „Ty se fakt nemáš čeho chytit, co?“ Zatímco já se dřela a šetřila, aby mi peníze nechyběly, ona se naučila, že ty prachy prostě nejsou její problém.
A co na to naši? „Prosím tě, nech to být, rodina si přece pomáhá.“ Jasně, ale kdo pomůže mně? A kdy přesně se rodinná pomoc změnila na to, že si prostě jen berete, co potřebujete, a pak děláte mrtvého brouka?
Půjčit peníze rodině? Už nikdy!
Kdybych těch 150 000 Kč vyhodila z okna, cítila bych se asi líp. Protože peníze nejsou jen papírky. Jsou to hodiny práce, hodiny stresu, energie a snahy o nějakou finanční jistotu. A to, že mi je sestra prostě „vzala“ a odmítla vrátit, mi ukázalo, že rodinné vazby neznamenají vůbec nic.
Dnes už vím, že je mi sestra dluží jen na papíře. Ve své hlavě to uzavřela už dávno. A jestli někdy přijde a bude mě prosit o další půjčku, mám pro ni připravenou jasnou odpověď: Ne. Nikdy. Už ani korunu.
Takže pokud někdy někomu z rodiny půjčíte peníze, doporučuju jedno: Sežeňte si smlouvu. Nebo se s těmi penězi rovnou rozlučte.
Děkuji Dianě za příběh.
