Článek
Maminka strávila poslední dva týdny života v nemocnici. Moje sestra Martina bydlela ve stejném městě, a tak řešila lékaře i první věci po její smrti. Já žila sto padesát kilometrů daleko a domů jsem přijela až dva dny před pohřbem.
Když jsem odemkla maminčin byt, zůstala jsem stát ve dveřích. Chyběla televize, křeslo, šicí stroj, skleněná vitrína i většina nádobí. Prázdné byly také zásuvky v ložnici, kde maminka schovávala šperky.
Uprostřed obývacího pokoje stála jediná krabice. Sestra na ni napsala moje jméno.
Prý jí maminka všechno slíbila
Martina mi bez rozpaků oznámila, že věci odvezla do své garáže. Některé chtěla ponechat dětem, zbytek plánovala prodat a zaplatit z něj pohřeb.
Připomněla mi, že se o maminku několik let starala. Vozila jí nákupy, uklízela a doprovázela ji k lékařům. Já jsem přijížděla většinou jednou za měsíc.
„Máma říkala, že si můžu vzít, co budu chtít. Ty jsi tady stejně skoro nebyla,“ prohlásila.
Nevadilo mi, že chtěla zohlednit svou péči. Vadilo mi, že rozhodla sama a ještě před pohřbem. Nedala mi možnost rozloučit se s místem, kde jsme vyrůstaly, ani si vybrat jedinou památku.
Dopisy považovala za bezcenné
V krabici zůstaly pohlednice, staré účty a svazky dopisů převázané stužkami. Martina je nechtěla. Podle ní šlo o papírový nepořádek, který maminka nedokázala vyhodit.
Večer jsem je začala procházet. Našla jsem dopisy, které mamince posílal tatínek během vojny, naše dětské obrázky i všechny pohlednice, které jsem jí za třicet let poslala.
Na dně ležela zalepená obálka nadepsaná „Pro obě holky“. Uvnitř byly dvě stránky psané maminčinou rukou.
Maminka chtěla, abychom byt prošly spolu
Maminka v dopise poděkovala Martině za každodenní pomoc. Věděla, že sestra kvůli ní platila benzin, opravy i část léků. Zapsala přesnou částku, kterou jí chtěla z úspor vrátit.
Současně nás požádala, abychom všechny ostatní věci rozdělily společně. Šicí stroj měl připadnout Martině, tatínkovy dopisy mně. Šperky a nábytek jsme si měly rozdělit nebo prodat rovným dílem.
Maminka tedy sestřinu péči nepřehlížela. Nikdy jí však neslíbila celý byt.
Když jsem Martině dopis ukázala, nejprve tvrdila, že o něm nevěděla. Potom se rozplakala. Přiznala, že měla dlouho pocit, že maminka považuje její pomoc za samozřejmost. Vyklizením bytu si chtěla konečně vzít odměnu sama.
Věci jsme rozdělily, křivda zůstala
Po pohřbu jsme odvezly věci z garáže zpět a udělaly jejich seznam. Sestře se vrátily doložené výdaje a získala předměty, které jí maminka určila. Zbytek jsme rozdělily.
Mně zůstala také krabice dopisů. Martina ji stále nepovažovala za nic cenného, pro mě však měla větší hodnotu než televize nebo porcelán.
Dopis spor vyřešil, ale důvěru okamžitě neopravil. Sestra měla právo chtít uznání za roky péče. Neměla právo potají rozhodnout, že jí za ně patří všechno.
