Článek
Když mi přišla zpráva, že táta zemřel, necítila jsem šok. Cítila jsem těžké, známé ticho. To ticho, které vzniká po letech, kdy se z vztahu stane účetní položka. Táta mě vydědil. Ne v afektu, ne v hádce u stolu. Udělal to chladně, úředně, s pocitem, že mi dává lekci.
Byla jsem pro něj problém. Nepohodlná. Neposlušná. Nehodila jsem se do obrázku „správné dcery“. Tak mě vyškrtl. A tím mi zároveň řekl všechno: láska u nás byla podmíněná. Když držím pusu a plním roli, jsem rodina. Když se postavím za sebe, jsem cizí.
A teď, po smrti, se ode mě čeká co? Že si obleču černou a přijdu hrát truchlící dceru do první řady?
Pohřeb není uzdravení. Pohřeb je často jen společenská povinnost.
Lidi rádi říkají: „Běž tam, uděláš za tím tečku.“ Jenže tečka už byla. A dal ji on. Vydědění nebyl jen právní krok. Byla to zpráva: „Nejsi moje.“
Pohřeb není magický rituál, který automaticky napraví roky ponižování, manipulace a mlčení. Pohřeb je často jen společenské divadlo, kde se hlídá, kdo přišel, kdo nepřišel, kdo si dovolil „udělat rodině ostudu“. A přesně tohle mě na tom štvalo nejvíc, že by se z toho zase stal výkon. Vystoupení. Očekávaná role.
Jenže já už nejsem holka, co se nechá zahnat do kouta a držet tam kvůli „slušnosti“.
Rodina nešlo o mou přítomnost. Chtěla moje alibi.
Vím přesně, jak by to vypadalo. Stála bych u rakve, poslouchala řeči o tom, jak byl táta „spravedlivý“ a „zásadový“, a u toho bych cítila tu starou pachuť. A pak by někdo přišel a šeptl: „Je dobře, že jsi přišla.“ Ne kvůli mně. Kvůli nim. Aby se potvrdilo, že všechno je vlastně v pořádku. Že žádná špína není vidět. Že rodina je „sjednocená“.
Jenže já už odmítám být náplastí na cizí svědomí.
Táta mě odřízl. Ať si za tím stojí i po smrti. Protože jestli někdo udělá z vlastního dítěte cizího člověka, nemůže pak čekat, že ten cizí člověk přijde dělat kulisu na jeho pohřeb.
