Článek
Když se narodila naše první vnučka Eliška, snacha Lucie přišla s návrhem, abychom jí založili spoření. Neměla jsem nic proti. Naopak. Sama dobře vím, jak těžké je začínat bez peněz, a chtěla jsem, aby jednou měla něco na studium, řidičák nebo první bydlení.
Vložila jsem na účet dvacet tisíc korun a nastavila trvalý příkaz na patnáct set měsíčně. Syn se snachou slíbili, že budou přidávat podle možností. Účet byl vedený na Elišku, Lucie ho jako její zákonná zástupkyně spravovala.
Když jsem se zeptala, zda můžu alespoň sledovat zůstatek, snacha mě uklidnila. Prý je to zbytečně složité a jednou za čas mi pošle výpis.
Neposlala ho ani jednou.
Odpovědi byly čím dál vyhýbavější
První rok jsem to neřešila. Nechtěla jsem působit jako nedůvěřivá tchyně, která kontroluje každou korunu. Po dvou letech už na účtu mělo být jen z mých vkladů přes padesát tisíc.
Zeptala jsem se Lucie, kolik se podařilo naspořit celkem.
„Nevím přesně, musela bych se podívat,“ odpověděla.
O měsíc později nevěděla znovu. Syn tvrdil, že finance řeší Lucie a on do toho nevidí. Začalo mi být nepříjemné, že posílám peníze někam, kam nemám přístup a o čem nikdo nechce mluvit.
Nakonec jsem se zeptala přímo, zda z účtu někdy něco vybrali. Lucie se urazila. Prý ji ponižuji a naznačuji, že vlastní dceru okrádá.
Pak ale přiznala, že část peněz použili na novou pračku a nedoplatek za energie. Údajně si je jen „dočasně půjčili“.
Spořit budu dál, jen jinak
Nejvíc mě nezranilo, že se dostali do finančních potíží. Kdyby mě požádali o pomoc, pravděpodobně bych jim pomohla. Vadilo mi, že sáhli na peníze určené dítěti a považovali za samozřejmé, že mi o tom nic neřeknou.
Trvalý příkaz jsem zrušila. Lucie prohlásila, že trestám vlastní vnučku kvůli nedůvěře k její matce. To ale není pravda.
Elišce spořím dál. Peníze odkládám na účet vedený na své jméno a předám jí je, až bude dost stará, aby o nich rozhodovala sama. Snacha k němu přístup nemá. Od té doby jsou naše vztahy chladné. Podle Lucie se snažím mít nad rodinou kontrolu. Já to vidím jinak.
