Článek
Tátovi bylo devětapadesát, když firma, ve které pracoval téměř třicet let, zrušila jeho pozici. Byl obchodním manažerem a na svou práci byl vždycky pyšný.
Výpověď nesl těžce. Posílal životopisy, chodil na pohovory, ale nikde ho nechtěli.
Přesto každé ráno vstával v šest, oholil se, oblékl si oblek a krátce před osmou odcházel z domu.
„Kam jdeš?“ ptávala se maminka.
„Mám něco zařídit,“ odpovídal.
Vracíval se kolem druhé odpoledne. A nikdy nám neřekl, kde byl.
Maminka začala mít strach
Nejdřív jsme si mysleli, že chodí na pracovní pohovory. Jenže šest měsíců každý den?
Maminka se bála, že táta nezvládá nezaměstnanost a nechce nám přiznat, jak špatně na tom psychicky je.
Jednou mě požádala, abych zjistila, kam vlastně chodí.
Připadalo mi hloupé sledovat vlastního otce. Nakonec jsem ale souhlasila.
Vystoupil před budovou, kterou jsem neznala
Jedno ráno jsem za ním vyrazila autem.
Táta nastoupil do autobusu, projel téměř celé město a vystoupil před nenápadnou budovou.
Na dveřích byla cedule komunitního centra, které pomáhalo lidem v obtížné životní situaci.
Překvapeně jsem sledovala, jak vešel dovnitř.
Po chvíli jsem se odhodlala a následovala ho.
V malé místnosti seděl u stolu se dvěma muži. Na stole měli rozložené životopisy.
Táta jednomu z nich vysvětloval, jak odpovídat na otázky při pracovním pohovoru.
Každé dopoledne pomáhal lidem najít práci
Když mě zahlédl, úplně ztuhl.
Nakonec mi vysvětlil, že do centra přišel před několika měsíci původně kvůli vlastnímu hledání zaměstnání.
Při rozhovoru s pracovnicí zjistil, že pomáhají také lidem, kteří nemají zkušenosti s pracovním pohovorem nebo si neumějí připravit životopis.
Nabídl jim své zkušenosti.
Od té doby tam téměř každé dopoledne dobrovolně docházel. Pomáhal lidem s přípravou na pohovory, upravoval životopisy a učil je, jak vystupovat před zaměstnavatelem.
„A proč ten oblek?“ zeptala jsem se.
Táta se pousmál.
„Celý život jsem chodil na jednání upravený. Tak proč bych měl těmhle lidem věnovat míň úcty než ředitelům firem?“
Doma jsme se za něj nikdy nemuseli stydět
Později jsem zjistila, že několika lidem skutečně pomohl získat zaměstnání.
Zeptala jsem se, proč nám o tom neřekl.
„Protože jsem se styděl, že sám pořád žádnou práci nemám,“ přiznal.
Ten den jsem poprvé po dlouhé době viděla tátu opravdu spokojeného.
Nakonec si našel i placené zaměstnání. Do komunitního centra ale chodí pomáhat dodnes.
