Tchyně kritizovala, kolik utrácíme za děti. Pak vnukovi koupila dárek, který jsme výslovně zakázali.

Moje tchyně má na výchovu dětí poměrně vyhraněný názor. Podle ní dnešní rodiče zbytečně utrácejí a děti si ničeho neváží. Kdykoliv jsme zmínili, že jsme synovi zaplatili plavání nebo dceři koupili nové kolo, následovala přednáška o tom, jak ona vychovala tři děti prakticky bez peněz.

„My jsme si vystačili s málem a taky jste vyrostli,“ opakovala manželovi.

Nejvíc jí vadilo, že devítiletý Matěj chodí na několik kroužků. Podle ní vyhazujeme tisíce korun za něco, co bychom ho mohli naučit sami.

Časem jsme se naučili podobné poznámky ignorovat. Jenže pak přišly synovy narozeniny.

Matěj už několik měsíců prosil o vlastní chytrý telefon. Většina jeho spolužáků ho měla a on nechtěl být pozadu.

S manželem jsme se ale dohodli, že v devíti letech ho ještě nepotřebuje. Na cestu do školy měl jednoduchý telefon na volání a doma mohl pod naším dohledem používat tablet.

Tchyně o našem rozhodnutí věděla. Dokonce jsme ji několikrát požádali, aby mu telefon nekupovala, protože už dříve naznačovala, že by mu ráda pořídila něco pořádného.

„Vždyť je to vaše dítě, dělejte si, co chcete,“ odpověděla tehdy.

Myslela jsem, že tím máme věc vyřešenou.

Na narozeninové oslavě podala tchyně Matějovi velkou dárkovou tašku. Uvnitř byla krabička s novým chytrým telefonem.

Syn začal radostí skákat a okamžitě ji objal. Já s manželem jsme jen nevěřícně koukali.

„Mami, vždyť jsme ti říkali, že telefon nechceme,“ ozval se manžel.

Tchyně mávla rukou. Prý nebude poslouchat, za co smí utrácet vlastní peníze. A když my můžeme platit dětem drahé kroužky, ona jim snad může koupit pořádný dárek.

Pak dodala něco, co mě naštvalo ještě víc.

„Aspoň bude mít konečně něco, co mají ostatní děti.“

Nechtěli jsme situaci řešit před synem, ale telefon jsme mu nakonec vzali s tím, že si o všem nejdřív promluvíme.

Matěj samozřejmě plakal. Tchyně ho začala utěšovat a prohlásila, že jí je líto, že mu rodiče nedopřejí ani trochu radosti.

Doma jsme měli několik hodin dusno. Syn nechápal, proč nemůže používat dárek, který už dostal. A my mu museli vysvětlovat, že babička vědomě porušila pravidlo, na kterém jsme se s tatínkem dohodli.

Manžel nakonec matce zavolal a požádal ji, aby telefon vrátila. Odmítla. Prý ho koupila vnukovi, ne nám.

Od té doby tvrdí, že jí zakazujeme dělat dětem radost.

Jenže o těch osmnáct tisíc vůbec nešlo. Kdyby za stejnou částku zaplatila dětem třeba společnou dovolenou, byli bychom rádi.

Vadilo nám, že vědomě obešla naše rozhodnutí a před vlastním synem z nás udělala rodiče, kteří mu nechtějí dopřát něco hezkého.