Článek
Rozbila talíř. Obyčejný porcelánový talíř. Možná měl pro moji mámu hodnotu, možná ho dostala jako svatební dar, možná na něm kdysi servírovala štědrovečerní řízky. Ale pro moji osmiletou dceru to byl jen kulatý kus, co jí vyklouzl z ruky, když chtěla pomoci s prostíráním. Ne naschvál. Ne ze vzteku. Ne z neúcty. Prostě jen z nešikovnosti.
A víte, co následovalo? Nic. Ticho. Úsečné „to nevadí“. Ale pak, o týden později, na oslavě narozenin, kdy si dcera šťastně rozbalovala dárky od všech ostatních, jí babička s ledovým úsměvem oznámila: „Já ti letos nic nedám. Rozbila jsi ten talíř.“
Když dospělý trestá dítě, aby si vybil svoje ego
V místnosti všechno ztichlo. Já taky. Zmrazilo mě to. Dítě, které se bálo, že udělalo něco hrozného, a přitom šlo jen o malou nehodu. A dospělá žena, která to vyhodnotila jako dostatečný důvod k tomu, aby jí vzala radost z narozenin. Ne v afektu. Ne v návalu vzteku. Ale promyšleně, chladně, potichu. To není výchova. To je ubohost.
Říkala jsem si, že třeba přeháním. Že babička prostě chtěla ukázat, že věci mají hodnotu. Ale ne, tohle nebylo o talíři. To bylo o moci. O tom „naučit tě lekci“. Jenže osmileté dítě nemá chápat lekce pasivní agrese. Má chápat, že i když něco pokazí, pořád si zaslouží lásku. A když rozbije talíř, dostane nový. Ne výprask na duši.
Generační studené sprchy
Tohle není první případ. Znám podobné příběhy. Dítě něco řekne, babička si to vyloží jako drzost, a „za trest“ se přestane s dítětem bavit. Týdny. Měsíce. Protože si „neváží starších“. Jenže ono je těžké si vážit někoho, kdo tě trestá za to, že jsi prostě jen dítě.
A pak slyšíme klasiku: „My jsme museli mít respekt!“ Ano. Jenže respekt, který se buduje strachem a tichým odmítáním, není respekt. Je to trauma. A nechci, aby moje dcera měla z dětství vzpomínky na to, že láska byla podmíněná. Že musela být hodná, opatrná a poslušná, aby ji vůbec někdo měl rád.
Mlčet nebo to říct?
Ten večer jsem nic neřekla. Jen jsem se dívala na svou dceru, jak se přetvařuje, jak dělá, že jí to nevadí. A bylo mi zle. Sama jsem to znala. Tak dlouho jsem držela pusu, až jsem sama nevěděla, co cítím. Ale moje dcera nebude pokračováním téhle tiché řady studu a viny.
Tak jsem druhý den zavolala mámě. A řekla jsem jí, že se nemusí omlouvat, ale že tohle bylo naposledy. Že moje dcera není nástroj k vyvolání výčitek. A že až příště něco rozbije, dostane tak akorát pusu a ne vyčítavý pohled. Protože tohle není o talíři. Tohle je o tom, jestli dítě vyrůstá s pocitem, že je v pořádku, i když občas něco pokazí. Všichni totiž děláme v životě chyby a díky nic se učíme a rosteme.
