Vysvětlovala jsem snaše, jak se správně pere a ona na mě začala ječet

Stála jsem u pračky a dívala se, co tam ta moje snacha cpe. Bílé tričko s červenými ponožkami, k tomu nějaké džíny. Prášek nasypaný od oka, program nastavený tak, že by to možná nezvládlo ani na úrovni ručního praní v potoce.

Tak jsem jí slušně řekla: „Prosím tě, takhle se to nedělá. Bílé a barevné se pere zvlášť.“

A v tu chvíli to přišlo.

Otočila se na mě, oči navrch hlavy, a spustila: „Já to takhle dělám vždycky!“

Vždycky? Tak to se pak nedivím, že má všechno šedivé a vytahané.

Snažila jsem se jí to vysvětlit. V klidu. Normálně. Že se prádlo třídí, že se používá správný program podle materiálu, že existuje něco jako péče o věci, aby déle vydržely a nevyhazovaly se peníze z okna.

Jenže ona mě už vůbec neposlouchala. Ona už si jela to svoje.

Prý jí do všeho mluvím. Prý ji jen kritizuju. Prý si myslím, že všechno vím nejlíp.

Ne, nemyslím. Jen jsem už něco v životě zažila.

Vím, kolik stojí nové oblečení. Vím, jak dlouho vydrží, když se o něj člověk stará. A vím, že některé chyby se prostě dělat nemusí.

Ale zkuste to dneska někomu říct.

Dnešní mladé ženy mají pocit, že každá rada je útok na jejich osobnost. Jako kdyby přiznat, že něco nevědí, byla životní prohra.

Radši budou dělat věci špatně, než aby si nechaly poradit, od zkušenějších. Radši budou vyhazovat peníze za nové věci, než aby uznaly, že má pravdu někdo jiný než ony.

A pak se diví, že se s nimi člověk nechce bavit.

Když jsem byla mladá, starší generace měla respekt. Ne proto, že by byla dokonalá, ale proto, že měla zkušenosti.

Dnes? Starší člověk je pro mladé často jen obtížný hmyz. Někdo, kdo „otravuje“ a „nerozumí dnešní době“.

Jenže pračka funguje pořád stejně.

Dořekla jsem větu, otočila se a šla pryč. Ať si to pere, jak chce. Ať si zničí, co chce. Není to moje věc.

Jenže pak ať za mnou nechodí, že se jí srazilo tričko nebo že má všechno zaprané.

Protože já jsem jí chtěla pomoct, ale poslouchat se dneska očividně nenosí.

A možná je to ten největší problém.