Článek
Ještě předtím, než se Velká Británie stáhla ze Střední Ameriky, nechala za sebou nevyřešený pohraniční spor, který přetrvává už více než sto let.
Dnes, o dekády později, stojí Belize a Guatemala stále proti sobě – a jejich případ už skončil i u Mezinárodního soudního dvora (MSD) v Haagu. Obě země tam předložily své argumenty k územnímu nároku, který má kořeny více než 160 let zpět.
Guatemala od 19. století požaduje téměř 12 000 km² území – včetně ostrovů, menších ostrůvků a také částí námořních oblastí, které Belize považuje za své.
Na konci roku 2020 předložila Guatemala soudu obsáhlou žalobu – osm svazků, celkem 4 813 stran. Belize reagovalo v červnu 2022 svou písemnou obhajobou. Premiér John Briceño tehdy zdůraznil, že jde o otázku územní integrity a že Belize udělá maximum, aby si udrželo svou suverenitu.
Rozhodnutí obrátit se na soud padlo po referendech: v roce 2018 v Guatemale a v roce 2019 v Belize. Hlavní ústní slyšení zatím nebylo nařízeno, takže rozsudek v tomto sporu se v roce 2025 neočekává.
Nebezpečné pohraničí
Sporné území je dnes jedním z nejrizikovějších míst Střední Ameriky. Protože hranice není jasně vyznačená ani hlídaná, daří se tu pašování drog, zbraní i exotických zvířat. Podle zpráv OSN i regionálních médií využívají nejasnou hranici nejen guatemalští, ale i belizští pašeráci. Ti fungují jako prostředníci mezi jihoamerickými producenty kokainu a mexickými kartely, které drogy dál posílají do USA. Kromě drog a zbraní se přes hranici pašuje též nelegálně těžené tropické dřevo, zejména mahagon a vzácné dřeviny rodu Dalbergia, určené především na asijské trhy — tento černý obchod má vážné dopady na lesní ekosystémy i veřejné finance obou zemí.
V oblasti dochází také k ozbrojeným incidentům mezi guatemalskými vesničany a belizskými hlídkami. Několik případů skončilo smrtí, což napětí mezi oběma státy ještě více přiživuje.
Kořeny sporu
V guatemalské žalobě se uvádí, že země požaduje „veškerá práva zděděná od Španělska“ v okamžiku své nezávislosti roku 1821.
Samotné jádro sporu ale sahá ještě dál – do roku 1783. Tehdy španělská koruna povolila Britům těžbu dřeva v severní části území, které dnes tvoří Belize.
Celá Střední Amerika byla tehdy součástí místokrálovství Nové Španělsko. Jenže soupeření mezi Španělskem a Anglií přinášelo v Atlantiku i Karibiku množství konfliktů. Angličtí piráti přepadali španělské lodě a nacházeli útočiště právě na pobřeží dnešního Belize.
V roce 1783 a znovu v roce 1786 Španělsko udělilo Britům další koncese na těžbu dřeva. Z „dočasného“ osídlení se však postupně stala kolonie. A když se roku 1821 Střední Amerika vymanila ze španělské nadvlády, britská přítomnost v oblasti už byla pevně zakořeněná.
Do země přišly desetitisíce Britů – obchodníci, otrokáři, námořníci, dobrodruzi. Území se začalo nazývat Britský Honduras.
Právníci dnes poukazují na to, že Británie využívala tzv. princip efektivní okupace – tedy fakt, že území skutečně spravovala a kontrolovala – i když formální suverenitu nikdy plně nezískala od Španělska. Právě tento argument Belize používá u MSD k obhajobě své státnosti. Tento princip má v mezinárodním právu silnou tradici a MSD jej už dříve aplikoval v jiných sporech (například v rozhodnutích o sporných ostrovech v Pacifiku či Africe), což zvyšuje jeho váhu i v případě Belize.
„Zrada“ Británie
Zatímco Guatemala se přetahovala o severní území Petén s Mexikem, britské osídlení na východě se dále šířilo.
V roce 1850 podepsala Velká Británie s USA smlouvu Clayton–Bulwer, podle níž se obě země zavázaly, že nebudou okupovat ani kolonizovat území Střední Ameriky. Britové ale tvrdili, že Belize je jejich právoplatným územím na základě „užívacího práva“ od Španělska – což nebyla úplně pravda.
Právě tehdy začala podle tisku oné doby „anglická zrada“: Británie podepisovala smlouvy, které následně nedodržela.
V roce 1859 byl podepsán smluvní dokument Aycinena–Wyke, v němž Guatemala uznala část britské přítomnosti výměnou za příslib, že Británie postaví silnici z Guatemaly ke Karibiku. Silnice však nikdy nevznikla.
Následná dohoda z roku 1863 měla Guatemale zajistit finanční kompenzaci 50 000 liber – ani ta ale nebyla nikdy vyplacena. Spor se stal trvalou zátěží diplomatických vztahů, a ještě na konci 19. století se Guatemala snažila vtáhnout do vyjednávání i USA, odvolávajíc se na jejich tehdejší roli „garanta“ Monroeovy doktríny.
Tyto dvě nedodržené dohody jsou dodnes jádrem guatemalské argumentace u MSD – podle Guatemaly zneplatňují uznání hranice z roku 1859. Naopak Belize tvrdí, že smlouva z roku 1859 jasně definovala hranice a její platnost nezaniká ani v případě nesplnění vedlejších závazků. Právníci Belize rovněž zdůrazňují, že od roku 1859 až do vyhlášení nezávislosti v roce 1981 nebyla hranice zásadně zpochybňována, což podle mezinárodního práva posiluje princip tzv. uti possidetis juris – tedy respektování hranic v momentě nezávislosti.
Nový spor s Hondurasem
V listopadu 2022 podala Belize k MSD novou žalobu, tentokrát proti Hondurasu. Týká se souostroví Sapodilla Cayes, které Belize považuje za své území na základě mezinárodních dohod i správní praxe. Honduras se na ně však odvolává ve své ústavě z roku 1982.
Guatemala do sporu vstoupila jako intervenující strana. MSD už určil termín ústního slyšení na 24. listopadu 2025. Tento případ je veden odděleně od hlavního guatemalsko-belizského konfliktu, ale může mít vliv na stabilitu celého regionu.
Další územní spor v bývalé britské kolonii: Guyana a Venezuela
Belize není jediným státem v regionu, který čelí hrozbě zpochybnění hranic. V Karibiku se odehrává obdobný spor mezi Guyanou a Venezuelou o území Esequibo, což je oblast o rozloze přibližně 160 000 km².
Venezuela tvrdí, že arbitrážní rozhodnutí z roku 1899, které hranice vymezilo, je neplatné. Guyana naopak argumentuje, že hranice byly uznány a po desetiletí respektovány, což potvrzuje i mezinárodní právo. Spor se dostal před MSD, který v prosinci 2020 rozhodl, že má jurisdikci ve věci. Ústní slyšení probíhají postupně a definitivní rozsudek se očekává v příštích letech.
Napětí se zvýšilo v roce 2023, kdy Venezuela uspořádala referendum, v němž se voliči vyslovili pro anexi Esequiba. I když výsledek nemá právní váhu, ukázal odhodlání Caracasu nárok prosazovat.
Ačkoliv se Britové stáhli z regionu, hranice, které zanechali, zůstávají v Latinské Americe otevřeným problémem, jehož řešení se dnes přesouvá do soudních síní mezinárodních tribunálů.
Zdroje:
