1599: Když politiku v renesanční Praze řídily dvě dámy a jedna kurtizána

Píše se rok 1599 a katolická strana svázaná se Španělskem a podporovaná papežskou diplomacií provedla v Českém království převrat. Všechny zásadní pozice v zemi obsadili mladí, draví šlechtici, kteří měli jedno společné – byli katolíci. V zemi, ve které byli jako vyznavači této konfese menšinou. Protože většina se hlásila k jedné nebo k druhé víře vycházející z husitské minulosti. Ale katolíci měli podporu.

Císař se možná schovával ve sklepě před vladařskými povinnostmi a před rodinnými příslušníky, kteří se příliš okázale zajímali o jeho zdraví nebo tlačili na jeho sňatek.

Ale to mu nebránilo podepsat to, co se upeklo někde jinde, pokud to mělo podpořit katolické záměry. Nenechme se mýlit tím, že o deset let později podepíše Majestát na náboženskou svobodu. Neudělá to dobrovolně a nenechá to bez odplaty.

Skutečný Rudolf byl katolík vychovaný ve Španělsku a přesvědčený o tom, že je svatým právem vladaře rozhodovat o víře svých poddaných. A považovat ty, kteří s ním nesouhlasí, za zrádce.

Ale sám Rudolf by něčeho takového, jako byl katolický převrat roku 1599, nedocílil.

Roku 1599 už duševní nemoc a možná syfilis z jeho dříve bystrého intelektu ukusovaly příliš velký kus na to, aby takovou intriku vymyslel.

Převrat se upekl jinde. V salónu u Pernštejnek.

Marii Manrique de Lara y Mendoza znají možná pražští turisté jako tu paní, která přivezla do Prahy slavné Jezulátko. Do Prahy přišla jako dvorní dáma Marie Španělské, manželky císaře Maxmiliána a mimo jiné jeho sestřenice. Už ve Španělsku, když si pro ni Maxmilián jel, se s ní seznámil vlivný český šlechtic v jeho doprovodu, Vratislav II. z Pernštejna. Ten se s ní také později oženil.

Sňatek s příslušnicí tak významného španělského rodu byl pro českého, ač pohádkově bohatého pána poctou. Byl to důkaz, jak Habsburkové povznesli České království, a tak trochu odměna za věrnost a za dostatečnou horlivost v katolické věci v době bublajících náboženských sporů.

Marie Manrique byla možná krásná, ale každopádně velmi inteligentní a silná žena. Stejně jako její paní na vídeňském dvoře, Marie Manrique přinesla do katolických kruhů španělskou módu, etiketu i eleganci. K té samozřejmě patřilo také velmi okázalé katolické náboženství, upjaté mravy a jistá arogance. To všechno ale bylo projevem doby, móda z bohatého a mocného Španělska, mravy z nejmocnějšího dvora světa. A jako takové to pro mladé dámy i pány bylo velmi přitažlivé.

Vratislav II. zemřel poměrně záhy, roku 1582. A Marie Manrique zůstala v Praze v dnešním Lobkovickém paláci.

Pernštejni měli za 27 let šťastného manželství 21 dětí. Z nich svého otce přežili 2 synové a 8 dcer. Všem dcerám našla Marie vhodné partnery, ty nejlepší partie v království i mimo něj. Nejznámější z nich byla Polyxena provdaná nejprve za Viléma z Pernštejna. Ten zemřel roku 1587, a když se tak stalo, Polyxena se jako stále mladá vdova přestěhovala ke své matce do Prahy. Spolu s nimi zde žila ještě jedna vdova, Polyxenina švagrová Anna Marie.

Postavení vdovy nebývalo v dějinách nijak smutné, pokud byly dámy dostatečně zajištěné. Naopak, vdova si užívala poměrně svobodný život. Na rozdíl od mladé neprovdané dívky nikdo žárlivě nestrážil její čest, na rozdíl od manželky nebyla závislá na libovůli manžela. Samozřejmě ani vdova nebyla v českém právu plnoprávnou osobou, v majetkových i trestně-právních sporech ji musel zastupovat muž.

Ale naše právo bylo na evropské poměry dost pokrokové, vdova mohla třeba i dědit, pokud chyběl způsobilý mužský potomek. Což v případě ohromného pernštejnského panství chyběl. Manžel Anny Marie, pernštejnský dědic Jan zemřel mladý, další syn Maxmilián se dal na církevní dráhu. Obě mladé Pernštejnky byly bezdětné, takže to jmění si mohly užívat tři dámy do sytosti.

Ony se ale rozhodly dělat politiku.

Není pochyb o tom, že Pernštejnky věřily politice, o kterou se přičiňovaly. Minimálně Polyxena a její matka vyznávaly katolickou víru španělského střihu, tu netolerantní, bojovnou a nesmlouvavou. V jejich salónu byl jako doma španělský vyslanec i papežský nuncius. První jmenovaný se o dámách v salónu vyjadřoval s takovým obdivem, že historici dnes místy pochybují o jeho motivaci. Každopádně oba vyslanci se svými spolupracovníky nešetřili penězi, aby dosáhli španělských cílů v „kacířském“ Českém království, ve městě, které se na moment stalo hlavním městem habsburské říše.

Mladí šlechtici, kteří to chtěli někam dotáhnout, se v salónu scházeli, diskutovali o víře a o politice.

Praha postrádala dvůr, protože císař sám nebyl moc vidět a neměl manželku. Pernštejnky tak hrály neoficiální roli českých královen.

Mladí i staří chodili do salónu a nešetřili slovy obdivu na účet tří dam, ale je zcela jisté, že ani k Marii Manrique, ani k Polyxeně si nikdy nic nedovolili. Obě dámy se důsledně vyhýbaly jakékoliv frivolnosti či nevázanosti. Polyxena navíc vynikala takovým politickým a řečnickým taktem, že k ní neskrývaně chodili pro radu.

To Anna Marie si svůj vdovský úděl užívala jinak. Byla ze všech tří nejkrásnější a také nejkoketnější. Měla pletky s několika šlechtici, ale její pověst femme fatale pražské společnosti ji na přitažlivosti neubrala.

Dokud své pletky nepřehnala.

Anna Marie si začala se španělským kardinálem, ale především s Karlem I. z Lichtenštejna. Tato aféra byla o to pikantnější, že Karel byl vycházející hvězda české politiky. Annu Marii nade vši pochybnost instruovaly obě zbylé dámy a tajemství šeptaná v milostném opojení Anna okamžitě donášela jezuitským zpovědníkům, kteří je donášeli do Španělska. Když to prasklo, pernštejnský salón utržil obrovskou reputační ránu. Marie Manrique i Polyxena se vždy tvářily jako nedotknutelné morální autority, a zde se ocitaly v roli kuplířek.

Salón ztratil svůj lesk a mladé dámy zvolily tu nejlepší možnou cestu, provdaly se. Anna Marie možná neměla dokonalou pověst, ale stále byla krásná a bohatá, proto se roku 1606 provdala a odešla s manželem do Vídně.

Polyxena se provdala už roku 1603 a tentokrát si manžela vyhlédla, vybrala a namluvila sama. Byl jím Zdeněk Popel z Lobkovic, nejvyšší kancléř Českého království. Muže, který ji a její intelekt respektoval a se kterým byla nad míru šťastná, jak nám prozrazuje jejich korespondence.

Když byl císař Rudolf II. sesazen, na trůn nastoupil jeho bratr Matyáš a dvůr přenesl zpět do Vídně. Z Prahy se stalo provinční město, lesk císařského dvora vybledl a Marie Manrique de Lara se rozhodla vrátit do rodného Španělska.

Ale semínka toho, co se upeklo v pernštejnském salónu, tiše rostla v Českém království dál a krátce na to vydala své zákeřné plody. V tom už ale hráli roli spíš zbraně a zbrklí čeští králové než rozvážné dámy v šatech podle španělské módy.

Josef Forbelský, Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století, Vyšehrad, 2006.

Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1972

Marie Ryantová, Polyxena z Lobkovic: Obdivovaná i nenáviděná první dáma, Vyšehrad, 2016.