Článek
Když čteme o rekatolizačních zákazech z roku 1621, tak se divíme, proč to lidem tak vadilo. No tak jim vyhnali kněze, to je toho. Jenže v 17. století církev zajišťovala servis, který dnes čekáme od státu.
Když roku 1620 vojska českých stavů prohrála osudnou bitvu na Bílé hoře, nebyla to národní tragédie. Ale pohroma se snesla na hlavy nekatolíků v Českém království. Císař Ferdinand II. měl totiž dveře dokořán otevřené pro prosazení své politiky i svého přesvědčení – že země a její lid mají vyznávat stejnou víru jako její král. Léta v prosazení této zásady, která jinak platila v celé Evropě už od roku 1555 (pokud ne dříve), bránili Habsburkům tvrdohlaví čeští šlechtici.
Oháněli se zemskými zákony, výsledky husitských válek, historií a svými právy. Když ale roku 1618 sesadili svého právoplatného krále a prokazatelně ve jménu náboženství začali válku, o všechna práva přišli. Co na tom, že před začátkem třicetileté války se všichni v Evropě toužili servat jako koně. Co na tom, že náboženské svobody katolíci v zemi porušovali a král nad tím vědomě zavíral oči. První krev prolili čeští šlechtici a Ferdinand to použil proti nim.
Rekatolizace nebyla v jeho očích nějaký trest, naopak, on chtěl své poddané spasit. A konečně mohl. Ozbrojeným povstáním a jeho porážkou se česká šlechta a další stavy připravily o veškerá práva a už nemohly Ferdinandovi v ničem bránit. Tak ten začal postupně dělat to, co slavnostně slíbil Panně Marii už na studiích, mýtit kacířství.
„Tak já tady dědečka opřu o radnici a uvidíme, co se stane“
Když nahlédneme do archivu, vidíme spoustu úředních výnosů a nařízení, které nějakým způsobem ztěžují život těm, kdo vyznávají jinou než katolickou víru. Především ve městech. Královská města, jako třeba Praha (různá pražská města), byla svobodná, místní obyvatelé byli svobodní, mohli si jít, kam chtěli, a měli dokonce zastoupení na zemském sněmu (o které přišli po prohraném povstání). Nebylo tak jednoduché nařídit jim změnu vyznání, alespoň ne ze začátku. Města měla samosprávy, vlastní rychtáře a zákony.
Nejprve tedy bylo třeba vyhnat kněží jiné než katolické víry. Dlouho v zemi zůstali luteránští duchovní, protože saský vévoda, vůdce luteránů, byl císařský spojenec. Ale ti mluvili německy a s česky mluvícími obyvateli si nerozuměli. Nu a katolíci dostali zákaz poskytovat nekatolíkům náboženský servis. Tam patřily křty dětí, sňatky a také pohřby.
Mnohá rodina radši přišla ke zpovědi a nechala si vystavit potvrzení, že jsou od dnešního dne katolíky, než aby ohrozila duši nepokřtěného dítěte, které mohlo každým dnem umřít. Co teprve mladý pár, který už se těšil na svatební noc, ale bez řádné svatby by žil v hříchu.
Jestli ale se svatbou i křtem šlo teoreticky počkat, s pohřbem to bylo horší. Kdy umře dědeček, to si nevyberete. A pokud ho farář odmítne pohřbít do vysvěcené půdy, můžete ho hodit do jámy za městem nebo to nechat na městských úřednících.
V archivu najdete mnoho dotazů městské rady na úřady ve Vídni s prosbou o další instrukce. U stěny radnice se množily rakve a nikdo neměl možnost zjistit, jestli nebožtík byl, nebo nebyl katolík, jestli tedy je, nebo není legální ho pohřbít.
Nikomu se nechtělo mrtvoly ohledávat a zjišťovat. Rakve, a v mnoha případech pouze těla zabalená v pytlích, brzy začala zapáchat a hrozilo šíření infekce. Musela do země, a to rychle.
Když jsem zkoumala archivní podklady, nenašla jsem instrukci z Vídně, která by situaci řešila. Ale taky jsem nenašla další stížnosti.
Zdá se tedy, že městská rada se rozhodla vše v tichosti vyřešit sama. Ve spolupráci s farářem raději nebožtíky řádně pohřbili, než aby riskovali, že nějaký katolík skončí v jámě s bezvěrci. Ostatně, on už si to Bůh nahoře přebere sám, že…
Proč takové „ofuky“
Možná se ptáte, proč takové „ofuky“, proč prostě nenařídit všem konverzi ke katolictví hned. Musíme ale pochopit stát v 17. století. Žádná policie, žádné odposlechy, žádná evidence obyvatel, žádné bankovní účty. Raný novověk je doba, kdy přežití je sice podstatně těžší úkol než dnes, ale zase se mnohem snáz unikalo ruce zákona a schovávalo před státem. Člověk raného novověku by padl do mdlob z toho, jaké páky na nás dnes má náš dnešní stát.
Panovník v 17. století mohl něco nařídit a bylo by to jedno. On o pár let později také konverzi všem obyvatelům nařídil. Na poddaných ji vynutil násilím a sankcemi, svobodné tlačil všemožnými způsoby, aby se alespoň vystěhovali, když už nechtějí uposlechnout. A byli tací, hlavně mezi ženami, kteří si doma jako nekatolíci v klidu dožili, než na ně stát dosáhl.
Právě ale okleštění toho mála, co nějaké veřejné instituce, v tomto případě stát, poskytoval, fungovalo nejlépe. Právě zbavit lidi náboženského servisu byl brilantní tah. Zatímco na bohaté a vlivné platil cukr v podobě výhod a umetení cesty vzhůru pro katolíky, na běžné lidi působilo, že když konvertují, stát jim přestane dělat problémy.
Salámová metoda funguje vždy, postupné ubírání práv, nějaká ta úřední šikana, za pár let se smýšlení lidí změní spíš než přímým nařízením, které vyvolá odpor.
Skončeme dnešní vyprávění tímto smutným konstatováním: že vlády a úřady všech dob vědí moc dobře, jak na lidskou duši. Doufám, že jsem ale nabourala zase jeden školní mýtus.
Že pobělohorská rekatolizace nebylo ani tak násilí na českém národě, jako spíš důmyslný úřední šiml, který tak dlouho vařil žáby ve vodě, až se jim v hrnci začalo líbit.
Zdroje:
JIŘINCOVÁ, Barbora 2018, Ženy v rekatolizaci českých zemí, dizertační práce, KDDD UK Pedf, Praha.
MENDELOVÁ, Jaroslava, 2009a, Reformace na Novém městě pražském do roku 1650, in: Jaroslava MENDELOVÁ (ed.): Dekrety reformační komise pro Nové město pražské z let 1627–1629. Praha, s. 6–27.
MIKULEC, Jiří, 1992, Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, Praha.
Archiv hlavního města Prahy, fond Sbírka rukopisů (zkr.: AHMP, SR), 1625–1635 kniha dekretů, sign. 744.
