Alkoholikova procházka dějinami. Co všechno se dá pít?

Skoro každá kultura si v minulosti našla svou cestu k tomu, jak otupit smysly, navodit příjemné sny a potrápit svá játra. Kdo neznal alkohol, naučil se pracovat s lehkými drogami. Dnes ale zůstaňme u alkoholu. Vynalézavost lidské rasy, když jde o alkohol, je totiž nezměrná. Každá kultura, která měla něco sladkého, se naučila vytvořit z toho cukru alkohol. A jakmile se už alkohol jednou převaloval v lahvi, měchu či poháru, stal se součástí kultury a společenského života této civilizace.

Do určité míry lze říct, že zálibu v opíjení se máme s našimi předky společnou a je to jedna z mála věcí, ve které bychom si s nimi rozuměli. I když…

Alkohol hrál v dějinách přece jen odlišnou úlohu než v dnešní době. Navodit veselí, zapomnění a utužit přátelství, dokázat si, že jsem chlap, kterého pár piv neskolí… ano, v tom bychom se s našimi předky shodli. Nicméně alkohol často plnil rituální roli a také roli praktickou.

Pitná voda, jak ji známe dnes, totiž až do 19. století v Evropě (a na mnoha místech mnohem déle) neexistovala. Pitnou vodou míním nápoj, kterého se napijete, a máte téměř naprostou jistotu, že se neotrávíte ani si nepřivodíte žádnou střevní nebo žaludeční nemoc. Voda ve středověku a vlastně kdykoliv až do zavedení moderních sanitárních opatření v 2. polovině 19. století patřila k rizikovým nápojům. Alkohol byl jistější. To proto lidé v dějinách konzumovali mnohem víc vína a piva než my dnes.

Mluvíme ovšem o evropském středověku a novověku, antika i staroorientální civilizace byly mnohdy hygienicky trochu víc na výši, ale zcela zabránit přenosu infekčních nemocí kontaminací vody (hlavně mimo velké městské aglomerace) nedokázaly ani tyto kultury.

A teď k alkoholu, jaké exotické nápoje byste na pouti historií mohli ochutnat?

Představte si nekonečné stepi Mongolska. Pro kočovné kmeny byl každý zdroj obživy cenný, a tak nepřekvapí, že výraznou roli hrálo kobylí mléko, protože koně měly s sebou, ať šly kamkoliv. Kobylí mléko je navíc energeticky velmi vydatné.

Právě z něj se dělá kumys, lehce alkoholický nápoj, který je pro nomády stejně důležitý jako jejich koně. Fermentace mléka za pomoci bakterií a kvasinek dává vzniknout nápoji, který má kyselou chuť a obsah alkoholu kolem 1–3 %. Takový máslový ležák…

Kumys nebyl pro Mongoly jen obyčejný nápoj. Stal se z něj symbol pohostinnosti a nedílná součást oslav. Podával se hostům a hrál roli i při rituálech. Když se tedy napříč stepí rozezvučely slavnosti, bylo jisté, že kumys tekl proudem.

V krajině dnešního Mexika hrála rostlina agáve významnou roli. Z její šťávy se fermentací vyráběl pulque – nápoj, který Aztékové nazývali darem bohů. Tento hustý bílý nápoj byl určen nejen ke konzumaci, ale i k duchovním obřadům a společenským setkáním.

Příprava pulque nebyla jednoduchá. Zralá agáve se musela pečlivě vybrat, vyhloubit a z ní se nechala vypustit šťáva, která se následně fermentovala. Pulque se pil při velkých oslavách, ale zároveň měl náboženský význam – příslušníkům vysoké společnosti a kněžím byl podáván jako součást rituálů.

V srdci starověké Mezopotámie, kolébky civilizace, vzniklo pivo. Sumerové, kteří žili kolem roku 4000 př. n. l., fermentovali obiloviny, jako je ječmen, a vytvořili nápoj, který se považoval za dar bohů. To je u alkoholu už taková tradice. Jakmile se tím můžete opít, je to jistě dar od nadpřirozena.

Pivo bylo natolik důležité, že jeho konzumaci dokonce zmiňují autoři v hymnech na bohyni Ninkasi, patronku piva. Tento nápoj nebyl jen prostým zpestřením stravy – hrál roli i jako základní živina a zdroj kalorií. Představoval jeden z pilířů ekonomiky a společenských vztahů.

Pivo se naučily vařit všechny kultury, které měly dostatek obilí. Už první Slované ale uměli do piva přidávat surovinu, kterou jsme si v něm zvykli hledat my. Chmel. Chmelené pivo totiž vydrželo déle díky konzervačním schopnostem této rostliny a také chutnalo lépe.

Medovina, jeden z nejstarších alkoholických nápojů, se vyráběla fermentací medu, vody a časem i bylin nebo ovoce. Zatímco ve Skandinávii ji pili vikingové na svých slavnostech, ve slovanských zemích měla medovina úlohu při rituálech a obřadech a ano, taky na slavnostech, jak jinak.

Ani medovina nebyla jen nápoj, ale symbol božské inspirace a plodnosti. Ve starověkých mytologiích se spojovala s nesmrtelností a moudrostí. Asi pro ten pocit nesmrtelnosti a nedozírné moudrosti, který každý druhý opilec cítí, než spadne pod stůl.

Starověký Egypt miloval víno. Hrozny se lisovaly a nechávaly fermentovat v hliněných džberech, které se pečlivě zapečetily. Víno se stalo symbolem luxusu a bylo nepostradatelnou součástí hostin faraónů. Nádoby, dříve jistě plné vína, najdeme i v hrobkách faraónů. Asi aby nemuseli ani za smrti vystřízlivět.

Obliba vína se brzy rozrostla po celé středomořské oblasti a spolu s římskými výboji se přenesla do Evropy. Ovšem vinařství se daří jen ve slunných a teplých oblastech, jak dobře víme. Proto si mimo jižní Evropu dlouho drželo pověst nápoje pro nejvyšší vrstvy, protože se muselo dovážet.

Od agáve v Mezoamerice po hrozny v Egyptě, od medu ve Skandinávii po ječmen v Mezopotámii – lidé našli všude rozdílné způsoby, jak potrápit svá játra.

Alkohol tak vlastně oslavuje nejen lidskou tvořivost, ale především schopnost lidí doslova po celém světě zamilovat si nejvíce to, co nám škodí.

A kdo mě ještě nesledujete, jděte na odkaz v profilu, můžete se přihlásit k odběru newsletteru, objevit mé knihy a další skvělé věci.

Jo a tím patronem piva je svatý Václav ;-)