Článek
To poslední je ale detail, který sice životní dráhu tohoto prozaika a dramatika určoval, ale neměl by definovat jeho památku. Wilde byl v Anglii za svou homosexualitu dokonce uvězněn a musel se přestěhovat do tolerantnější Paříže.
Nejslavnějším dílem Oscara Wilda se stal Obraz Doriana Graye, mistrovské dílo, které vstoupilo do populární kultury. Byl to jediný Wildův román. Stejně jako mnoho jeho divadelních her se vyznačuje tím, že je každá věta v něm perla hodná zaznamenání. Posuďte sami.
Wilde měl vždy talent vyslovovat obecné pravdy tak, že vás chytí za srdce
Buď sám sebou. Všichni ostatní jsou už zabraní.
Gladys: Co tedy jste? Lord Henry: Definice omezují.
Neříkal jsem, že se mi to líbilo. Fascinovalo mě to. V tom je velký rozdíl.
Osud s člověkem nevyrovnává účty.
Když člověk miluje, je to, jako by nikdy dřív nemiloval.
Pokud jde o zlá znamení, nic takového neexistuje. Osud nám nedává znamení. Na to je buď příliš moudrý, nebo příliš krutý.
Vynikal v umění říct cynickou věc tak dobře, že i zarytí optimisté pokyvují
Oscar Wilde
Je lepší nevyčnívat. Oškliví a hloupí mají v tomto světě své místo jisté. Nezakusí sice triumf, ale ani trpkost pádu.
Já vůbec nejsem cynický. Mám zkušenosti. Ale on v tom nakonec není žádný rozdíl.
Člověk by nikdy neměl dělat něco, o čem nemůže mluvit u večeře.
Sebeobviňování má svůj půvab. Když viníme sami sebe, máme pocit, že nikdo jiný už k tomu nemá právo. Odpuštění nám dává přiznání samo, ne ten, komu se zpovídáme.
S dobrými předsevzetími je jeden problém, vždycky přicházejí příliš pozdě.
Basil: Tvůj cynismus je jen póza. Lord Henry: Přirozenost je póza. A ta nejnudnější póza, jakou znám.
Wilde a puritánská morálka
Nejen Obraz Doriana Graye, ale především Wildovy komedie jsou plné sarkastických komentářů na účet vztahů mezi pohlavími. Nutno říct, že zde Wilde nekritizoval ani tak lásku, vztah nebo ženy, ale spíš pokrytectví viktoriánské morálky, která vyzdvihovala řádný manželský život. Nebo spíš ty, kdo žili řádně na očích veřejnosti.
Muže můžete analyzovat, ženy musíte jen obdivovat.
Emoce těch, které jsme přestali milovat, nám připadají směšné.
Ženy vzbuzují v mužích touhu vytvořit veledíla, ale překážejí jim v jejich realizaci.
(osobně tento citát ráda vztahuji na děti…)
Mladí muži chtějí být věrní, a nejsou. Staří chtějí být nevěrní, a nemůžou.
K návratu do mládí stačí zopakovat si své mladické chyby.
Pokud jde o konverzaci, v celém Londýně je jen pět žen, se kterými stojí za to mluvit. A dvě z nich nemůžete vzít do slušné společnosti.
Nejlepší základ do manželství je vzájemné nepochopení.
A jak to bylo s jeho homosexualitou
Právě uvedené citáty a mnohé další jsou tím, co bychom si o Oscaru Wildovi měli pamatovat. Ale slávu mu přinesl také jeho boj s úřady a soudy o možnost žít svůj život.
Byl to přitom muž, který miloval krásu, styl a provokaci. A který věřil, že život sám má být uměleckým dílem. To se ale ve viktoriánské Anglii neodpouštělo.
Na jaře roku 1895 mu do klubu přišla vizitka od markýze z Queensberry – otce jeho milence Alfreda Douglase. Bylo na ní napsáno:
„Pro Oscara Wilda, pózujícího sodomitu.“
Mnozí přátelé mu tehdy radili, ať uteče do Francie. Wilde ale věřil v sílu slova víc než v sílu rozumu. Rozhodl se markýze žalovat za pomluvu.
Jenže soud se rychle změnil ve frašku. Na lavici obžalovaných se ocitl sám Wilde. Proti němu stáli právníci, detektivové i mladí muži, s nimiž se znal „až příliš dobře“.
Na otázku, zda má jeho umění morální poselství, odpověděl s typickou noblesou:
Neexistují morální a nemorální knihy. Jsou jen dobře nebo špatně napsané knihy.
Soudní síní se tehdy ozýval smích i pohoršení, ale Wildovy bonmoty mu nebyly nic platné. Nakonec byl odsouzen na dva roky těžkých prací za „hrubou neslušnost“.
Z věznice do literární nesmrtelnosti
Wildeova cela v Readingu
Ve vězení v Readingu se jeho duch nezlomil, ale změnil. Byl označován číslem C.3.3, chodil po běhacím pásu a pletl provazy pro námořnictvo. Tam napsal dopis svému bývalému milenci, později známý jako De Profundis.
Lidé mi radili, abych zapomněl, kdo jsem. Byla by to zkáza. Jen tím, že chápu, kým jsem, nacházím útěchu.
Po propuštění odjel do Francie. Žil pod jménem Sebastian Melmoth, chudý, nemocný, ale stále psal. Psal o utrpení vězňů, o potřebě soucitu a o nespravedlnosti systému.
Jeho Balada o věznici v Readingu ho okamžitě proslavila.
„Každý člověk zabíjí to, co miluje,“ napsal – a věděl, o čem mluví.
Zemřel v roce 1900 v pařížském hotelu d’Alsace. Poslední slova, která si svět pamatuje, pronesl s typickou ironií:
Já nebo ta tapeta – jeden z nás musí odejít.
Posmrtné pardony
Náhrobní kámen Oscara Wildea
Oscar Wilde byl pohřben v Paříži, později přenesen na hřbitov Père-Lachaise. Na jeho hrobě stojí verš z Balady o věznici v Readingu:
A cizí slzy naplní pro něj urnu dávno rozbitou, neboť ti, kdo ho budou oplakávat, budou sami vyděděnci. A vyděděnci vždycky truchlí.
V roce 2017 byl posmrtně omilostněn. A v roce 2025 mu Britská knihovna symbolicky obnovila čtenářskou kartičku – přesně 130 let poté, co o ni přišel kvůli svému „zločinu“.
Je v tom cosi poetického: muž, který celý život miloval slova, se po sto třiceti letech může vrátit mezi knihy. A možná právě tam, mezi regály, by se Wilde pousmál svým typickým způsobem – s lehkou dávkou hořkosti a vědomím, že nakonec měl pravdu:
Odolám čemukoliv kromě pokušení.
Zdroje:
Foldy, Michael S., The Trials of Oscar Wilde: Deviance, Morality and Late-Victorian Society. Yale University Press, 1997.
Oscar Wilde: Obraz Doriana Graye, Mladá Fronta, 1991
Oscar Wilde: Zápisky ze žaláře v Readingu a Čtyři listy, XYZ (CZ), 2009.
Oscar Wilde: Balada o žaláři v Readingu, Odeon, 2011.
Oscar Wilde: Ideální manžel, Artur, 2007.
