Co jsme těm psům udělali? Nejhorší zdravotní problémy psích plemen

Ať už jde o miniaturní čivavy, nebo ohromné vlkodavy, šlechtění psích plemen není evoluce. Člověk si sice řízenou plemenitbou hraje na Boha, ale jde proti přírodě. V přírodě probíhá výběr tak, aby upřednostnil jedince s největší šancí pro přežití v daném prostředí. My vytváříme psí plemena tak, aby vyhovovala účelu. A to i tehdy, pokud se k danému účelu dávno (naštěstí) nepoužívají. Pejsci pak trpí řadou dědičných chorob, ale nejen to. Některá plemena ani nemusí onemocnět nebo mít třeba ortopedický problém.

Zdá se vám, že ten chroptící buldok viditelně trpí? Majitel se sice dušuje, že to je v pořádku, že vypadá na umření s každým krokem, že takto má vypadat čistokrevný pes. Ale váš instinkt je správný, ten pes nemůže dýchat.

Bojíte se, kdy si ten miniaturní krysařík zlomí párátkové nožky? Majitel i chovatel sice budou tvrdit, že to je v pořádku, že takhle se narodil, ale opět váš zdravý rozum mluví pravdu. Ten krysařík si možná zlomí nožku při běžném náhlém obratu v honu za míčkem.

A proč byste měli čistit psovi zuby? To je nějaká moderní veterinární lobby. Vlk si v přírodě zuby nečistí a žije.

Jenže vlkova tlama se vyvinula během milionů let evoluce a zuby se mu do ní vejdou. Vaše čivava má stejný počet zubů v desetkrát menším čumáku a hlavě zcela jiných proporcí.

Podívejme se na nejhorší zločiny lidských chovatelů vůči psímu plemeni.

Tzv. brachycefalická plemena trpí snad nejvíc ze všech. Zde platí to, co jsme o psím chrupu napsali výše. Každý pes má stejný počet zubů, stejných zubů jako jeho prapředek. S tím jsme jako chovatelé nic udělat nemohli. Ale velikost a tvar hlavy řízenou plemenitbou měníme často. Do spláclého čumáku se tak zuby skládají těžko. Francouzští buldočci mají ty roztomile zkřížené zoubky, vystouplou bradu a jsou tak srandovní. Až do té chvíle, kdy majitel nenavyklý zuby čistit (u různě zkřížených zoubků, které nemají prostor, to stejně nepomůže) vidí každoroční účet za veterinární ošetření zubů. Protože nevyčištěné zuby nejsou jen o zápachu z úst, dásně se zanítí a zánět pronikne do těla, napadá srdce a další orgány. Záněty zubů se musí řešit a musí se řešit v narkóze. Každý pes má ale jen omezený počet celkových narkóz, které jeho organismus za život zvládne. Ještě chcete pejska s roztomile zkříženými zoubky? Dobře, jdeme dál.

Brachycefalická plemena chrochtají, chrápou a chrní. Zdá se, že se jim těžce dýchá, problém to je ve vedru, ale když se ti pejsci tak narodili, tak snad i přežijí, ne?

Veterináři znají tu chvíli, kdy uspí buldočka, aby v narkóze provedli běžný zákrok, a na monitoru vidí, jak se inkubovaný pejsek díky umělému okysličení organizmu poprvé za život pořádně nadechl.

Brachycefalický pejsek totiž opravdu nemůže dýchat, jeho krev je vždy o něco méně okysličená, než by měla být. A to všechno pro roztomile spláclý čumáček.

Jezevčíci, baseti a další krátkonozí pejsci nebyli vyšlechtěni pro roztomilý kukuč, ale pro jasnou činnost, ke které krátké nohy prostě potřebují. Musí se prohrabat do nory a z nory vyhnat lišku či jezevce. Dalo by se argumentovat tím, že už to samo je eticky problematické, protože ta nora patří lišce, ne jezevčíkovi, a už vůbec ne lovci. Tak či onak, řízenou plemenitbou chovatelé zkracovali a zkracovali nohy, až vznikli pejsci klobásového tvaru.

Zdá se nám to správně. Jezevčíci a další krátkonozí psi trpí na onemocnění páteře. Majitelé psí záda šetří, co to jde, nosí je ze schodů a kupují rampy k seskoku z postele (také jsme jednoho útulkového jezevčíka zdědili, také ji nosíme a máme rampu), ale psí páteř zcela nezachrání. Většina jezevčíků ve stáří trpí na vyhřezlé meziobratlové ploténky. Věkem opotřebovaná ploténka při banálním pohybu vyhřezne a utlačí míchu, jezevčík ochrne. Operace pejska může zachránit, ale ne každý majitel má na takovou operaci peníze a ne každý pejsek ji v tom vysokém věku může přežít. Na to chovatelé nemysleli, pravda, v dávných dobách, kdy člověk jezevčíka vyšlechtil, se na blaho zvířat myslelo podstatně méně. V tom se doba posunula.

Čivava, jorkšír nebo pražský krysařík a další drobounká plemena. Je to ještě vůbec pes? Bohužel ano, anatomicky se stále jedná o zástupce druhu Canis lupus familiaris. Veškeré kosti, svaly, klouby i orgány se tedy v průběhu evoluce vyvinuly tak, aby prapředek dnešní čivavy, tedy pes velikosti průměrného vlka, v přírodním výběru uspěl. Za těch pár stovek let, kdy šlechtíme psy my lidé (s výrazně menší moudrostí a pokorou než příroda), se nic nezměnilo. Psí kosti i klouby mají stále stejný tvar, jen jsou různě pokřivené a zmenšené, aby se do malého tělíčka vešly. O zubech, které se do drobné hlavičky nevejdou, už řeč byla. S kostrou je to ale horší.

Kloubní jamka v drobné kostře je totiž nepřirozeně malá a mělká. Drobní pejsci tak častěji trpí na vykloubená kolena, ale hlavně na artrózu. Protože hlavice kloubu v mělké jamce nedrží, chrupavka trpí, rychleji se opotřebovává, až dojde k téměř nevratným změnám na kloubu a pejsek trpí při každém pohybu. Artróze lze předcházet kloubní výživou a některé drahé nitrožilní přípravky moderních veterinářů zvládnou doslova zázraky. Ale taky to bude zázračné sumy znát.

Ovšem nejde jen o klouby, ani kosti drobných plemen nejsou dostatečně odolné. Drobné kůstky jednoduše pejska neunesou. Zatímco stejně velká zvířata jako kočky se vyvíjela po miliony let a stavba jejich těla tomu odpovídá, kost malého psa se vyvíjela tak, aby s odpovídajícím průměrem a pevností unesla psa velikosti vlka. Zmenšete a zužte ji, oberte pejska o svalovou hmotu, která se do něj prostě nevejde, a navíc osvalená čivava neodpovídá standardu a musí z chovu pryč. Výsledkem jsou drobné kůstky potažené kůží, které se často zlomí při banálním pohybu, jen tak, když pejsek běží za míčkem.

Samozřejmě, také pejsek se sklonem ke zlomeninám se jim může vyhnout, pokud pracujeme na jeho svalové hmotě přirozeným a postupným způsobem. Ale který majitel si pořizuje jorkšíra, aby s ním trénoval a cvičil, že?

Když mluvíme o kloubech, platí i opačný extrém. Koňské klouby se miliony let vyvíjely tak, aby unesly koně. Psí klouby mají unést psa. Když zvíře s vlčí stavbou kostry dosahuje hmotnosti menšího poníka, klouby dostávají na frak. Těžcí psi trpí na artrózy a dysplazie kloubů. Specialitou jsou retrívři, kteří mají dysplazii kyčelního kloubu tak říkajíc v řadě, a kdo se chce vyhnout problémům, nechá psa operovat na základě rentgenu kyčlí ještě jako štěně. Ehm, kdo to dělá? Kromě extrémně zodpovědných chovatelů nikdo, přece si nepořizujeme psa, abychom ho rovnou opravovali, ne?

Bohužel ale přesně takového psa chovatelé vyšlechtili, psa, kterého musíte nejdřív „opravit“, aby byl schopen plnohodnotného života.

Extrémně velká plemena se navíc dožívají velmi nízkého věku, což také svědčí o tom, že organizmus takového psa prostě není stavěn na tuto hmotnost a tyto rozměry.

Při šlechtění na větší tělesné proporce se totiž upřednostňují mutace, které způsobují rozměrnější tělo a rychlejší růst v raném věku. Tyto změny nejen urychlují proces dělení buněk, ale také zvyšují rychlost stárnutí buněk. Současně s tímto rychlejším růstem se také zvyšuje riziko vzniku nežádoucích nádorů.

Řekli byste si, že když si vyberete to nejvíc vlku podobné plemeno, tak nemůžete narazit na problém. „vlčáci“, tedy němečtí ovčáci, ale také ve stáří často sotva chodí.

Německý ovčák v rámci standardu má záď skloněnou k zemi, ideálně pod úhlem 23 stupňů. Jsou zde ale značné odchylky mezi exteriérovými liniemi (chovanými vyloženě pro vzhled) a pracovními liniemi. První jmenované, velmi oblíbené v USA, mívají mnohem zkosenější záď a v chovu se neklade téměř žádný důraz na povahové vlastnosti, které jsou klíčové u pracovních psů. Čím víc se zkosení zádě přežene (pes vypadá, že je stále v podřepu), tím horší zdravotní problémy očekávejte. Pejsek nakonec může i ochrnout. Vzhledem k obrovské oblibě tohoto plemene především pro skvělé pracovní využití se ale v chovu namnožily dědičné vady od chorob pohybového aparátu až po dilataci žaludku. Pro zařazení do chovu musí být tedy každý pes řádně vyšetřen, v některých zemích až po analýzu vzorku DNA.

Část věnovaná německému ovčáku by měla varovat všechny, kdo si chtějí pořídit psa od neověřeného chovatele. Protože do chovu se mají dostat jen jedinci s ověřeným zdravotním stavem, u kterých by se genetické vady vyskytovat neměly (tedy, riziko je nižší). Totéž platí o retrívrech a kloubní dysplazii, do chovu se dostanou pouze psi a feny s řádně rentgenovanými klouby. Zdravotní rizika s sebou nesou i některá zbarvení srsti nebo očí (merle zbarvení, různobarevné oči) u mnoha plemen, což chovatelé vědí a tyto pejsky z chovu vyřazují. Ne tak neznalí chovatelé nebo množitelé, kteří psi množí pro pouhý zisk.

Pokud si chcete pořídit zdravé plemeno, hledejte psa, který se co nejvíc podobá vlku nebo divokému psovi. Tedy rovná záda, adekvátně dlouhé nohy, dlouhý čenich, velikost odpovídající vlkovi. Samozřejmě ani zde nemáte jistotu a klid, protože šlechtění příbuzných jedinců dělá svoje, ale pokud by se lidstvo drželo tohoto psího fenotypu, brzy by veterináři neměli co žrát. Psi by totiž byli mnohem zdravější.

Svým článkem v žádném případě neodsuzuju zodpovědné psí chovatele a majitele jakéhokoliv ze jmenovaných plemen. Ale přece jen vybízím k zamyšlení. Útulky jsou plné kříženců, a lidé si je často nepořídí s odůvodněním, že se obávají zdravotních problémů, když neznají původ psa. Průkaz původu nás ale v žádném případě výdajů za veterináře ušetřit nemusí, jaký tedy další důvod máme nechávat pejsky v útulku a kupovat nové a nové?

(informace jsem čerpala především ze stránek chovatelských klubů jednotlivých plemen a dále z článků či podcastů od veterinářů)

Když přijde do ordinace jezevčík

MVDr. Zbyněk Lomský: Chyby v péči o psí chrup

MVDr. Daniel Tomala: Ortopedie

MVDr. Jana Radošová, Neduhy majitelů psů z pohledu veterináře

Klub chovatelů jezevčíků

Retrívr klub

Český klub německých ovčáků

Klub čivav

Evžen Korec, Jak prodloužit život vašeho psa, Ekospol, 2019.