Článek
Přeneste se se mnou do jedné malé, ale velmi útulné restaurace.
Číšník vám nalévá další skleničku, i když se vám opilostí plete jazyk. Nechcete dál pít, i když… vlastně chcete. Číšník nalévá.
Chcete domů, víte, že byste měl jít domů, ale číšník ví, jak na vás. Vždy, když se pokusíte zvednout a vydat ke dveřím, vytasí se s novým trikem, který vás spolehlivě usadí zpět na židli. Říká, že jste jeho nejoblíbenější host, že to tu bez vás nevydrží, ať to pro něj uděláte. Tak se napijete a je vám dobře.
Nejste tu sám, v hospodě vás sedí spousta, nebavíte se spolu, každý se bavíte jen s číšníkem, který obíhá stoly s nadlidskou rychlostí, ale jsou vás tu desítky, samota vás netrápí. Je to opojný pocit. Doma byste byl sám nebo s manželčinými výčitkami, což je ještě horší.
Číšník právě nalévá ženě u vedlejšího stolu, žena pláče a číšník ji konejšivě hladí po ramenou a nalévá další skleničku. Žena má očividně dost, ale konečně ji někdo poslouchá. Nezdá se, že by jí diskuze s číšníkem pomáhala, ale zřejmě nemůže přestat mluvit. Proud stížností a nářků se line dál a číšník chápavě přikyvuje.
Soused po vaší levé ruce číšníkovi, který se náhle zjevil u jeho stolu (jak jen to dělá?), vypráví dokola pořád tu stejnou historku. Číšník se pokaždé nadšeně směje, tleská a nalévá. Váš soused je očividně šťastný, tolik pozornosti se mu doma nedostane. Zvlášť když mluví pořád o tom samém.
Doma. To vám připomene, že máte dopito a chtěl jste odejít. Zvedáte se, číšník hbitě přiskočí s vaší oblíbenou lahví.
„Vážně tam chceš jít? Víš, jaká tam je zima a tma? Dej si ještě skleničku.“
Opravdu se vám nechce ven, číšník to odhadl dobře, asi vám vidí do hlavy. Ale to je jen paranoia. Nikomu se nechce jet noční MHD, nikomu se z hospody neodchází dobře, nemusí vám číst myšlenky, aby tohle pochopil.
Popíjíte, hořká whiskey vás v krku příjemně hřeje a je vám dobře. Ještě že nemusíte platit, tady je všechno zdarma, i ta nejlepší whiskey. Když je to zdarma, tak kdo to platí? Ale to je jedno, hlavně že to nemusíte platit vy.
Muž za vámi buší pěstí do stolu, číšník se s ním hádá o politice a při tom nalévá. Argumenty ani jednoho nedávají smysl, ale očividně jedou na stejné vlně. Zdá se, že číšník přesně ví, co na koho platí. Každému dá to, po čem touží, jednomu pozornost, druhému útěchu, třetímu adrenalin. Všichni jsou šťastní, všichni sedí a popíjejí.
Plačící žena po vaší pravé ruce si utírá slzy a číšník ji ujišťuje, že to není její vina.
Teď vážně, jak může být u všech stolů najednou?
Teď je u vás a nalévá.
„Už nechci,“ bráníte se.
„Proč ne?“
„Protože…“ nevíte, bezradně sledujete, jak nalévá další skleničku. Protože musím domů, pomyslíte si.
„Domů?“ vysloví číšník za vás. „A co tě tam čeká? Výčitky a nepochopení. Proč bys tam chodil.“
Polknete naprázdno. Třesoucí se rukou uchopíte skleničku a začnete pít. Číšník spokojeně přikývne.
Tohle není normální, tohle vás děsí, čte vám myšlenky a chce vás udržet v hospodě.
Prudce postavíte sklenici na stůl a běžíte ke dveřím. Číšník u dveří stojí, nebrání vám v odchodu, jen na vás vesele volá: „A fotku svojí ženy v bikinách jsem ti ještě neukazoval, že?“
Zarazíte se na půli cesty, číšník drží v ruce fotku nádherné spoře oděné ženy, nedobrovolně na ni zůstanete zírat. Toho číšník využije a ukáže vám další, ještě odhalenější a ještě krásnější.
„Máš ještě další?“ ptáte se, protože si nemůžete pomoct.
„Mám,“ odpoví spokojeně a ukáže vám fotku nejkrásnější ženy v bikinách. Není to ledajaká žena, je to vaše kolegyně, po které tajně pokukujete už léta. Stojí na pláži, vlny jí pění vodu kolem kotníků a se smíchem hází synovi míč.
Jak to víš? Pomyslíte si zoufale, ale díváte se bezmocně dál. Zíráte, jak se obrázek mění, je tam vaše kolegyně v jiné pozici. A tady je její manžel. Popadne vás vztek, nenávist a chuť něco rozbíjet, chuť se napít.
„Tak se posaď a dej si ještě,“ zahlásí číšník a vede vás ke stolu.
Ne, tentokrát ne. Vytrhnete se mu a otevřete dveře. Hned na ulici máváte na taxi a skáčete do něj.
„Domů, chci domů!“ křičíte na taxikáře.
„Hej, v klidu,“ odvětí muž za volantem a zatváří se ostražitě.
Co mu vadí? Vždyť uvnitř v hospodě jsme na sebe běžně křičeli a nikdo se nedivil…
Pak si ale uvědomíte, že dveře hospody jste za sebou zavřel. Dojde vám, co je normální.
„Dobrý večer,“ pozdravíte a dáte mu adresu. „To jen ten chlápek uvnitř byl hrozně divnej, promiňte.“
Tak co myslíte?
Vkročili byste někdy do takové restaurace?
Pravděpodobně ne. Troufnu si dokonce tvrdit, že by takový podnik brzy zkrachoval, protože by číšníkovo chování lidem připadalo divné a podezřelé. Možná by na něj i přišla obchodní inspekce a hospodu mu zavřela.
Online svět neposuzujeme podle stejných pravidel jako reálný svět. Vůči tomu reálnému světu jsme přísnější.
Nechodíme do podobných hospod, ale trávíme čas na sociálních sítích, které fungují stejně. Dokonce bez zaváhání posíláme do spárů online číšníka rozlévajícího plné sklenice dopaminu svoje děti.
Je nejvyšší čas se zamyslet, co je normální. Protože kdyby naše společnost už dávno neztratila soudnost, nikdy bychom své chování na sociálních sítích normálním nenazvali.
Zdroje:
Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.
Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.
