Porod jako ruská ruleta? Krvavý osud žen ve středověku

Když se na katedře dějepisu změnila skladba státnicových otázek, zavládlo v řadách studentů zděšení. Nově měli zvládat i dějiny medicíny. Já to považuji za změnu k lepšímu v oblasti přípravy učitelů dějepisu.

Mladí učitelé teď přicházejí alespoň z pražské pedagogické fakulty lépe vybavení k tomu vysvětlovat dětem to, co je skutečně důležité. Nejde jen o ženy, většina obyvatel totiž v životě ony historické mezníky téměř nezaznamenala. Ale zůstaňme chvíli u žen.

Když se na katedře dějepisu změnila skladba státnicových otázek, zavládlo v řadách studentů zděšení. Nově měli zvládat i dějiny medicíny. Studenty to vyděsilo, ale bylo to třeba.

Mladí učitelé teď přicházejí do praxe (alespoň z pražské pedagogické fakulty) lépe vybavení k tomu vysvětlovat dětem to, co je skutečně důležité.

Začněme tím nejdůležitějším. Dnes se bojíme hlavně bolesti, která porod doprovází. Když jedeme do nemocnice, sbalíme si tašku, ale nesepisujeme poslední vůli. V minulosti to bylo jinak

Přesná data nemáme, ale odhaduje se, že pravděpodobnost přežití porodu včetně poporodních komplikací se pohybovala kolem 60 % (skutečně hrubý odhad, protože narážíme na nedostatek pramenů).

Nebylo to o tom, že by ženy neuměly rodit. Tehdejší medicína si především neuměla poradit s komplikacemi, jaké přináší třeba obrácená poloha plodu. Ale to není to hlavní. Zásadní roli zde hrála mizerná hygiena. Mnoho žen zemřelo následkem horečky omladnic. Tou rozumíme sepsi způsobenou infekcí porodních poranění, nebo zánět prsu.

Všechno ještě zhoršoval nízký věk rodiček a příliš časté porody. Nebylo sice úplně běžné, aby žena přivedla na svět první dítě ve čtrnácti letech, ale stávalo se to. Stejně jako se stávalo, že žena ležela na porodní posteli každý rok. Hlavně v urozených rodinách ženy rodily zkrátka brzy a často.

Středověká medicína znala císařský řez, ale bez antiseptik, transfuze, dezinfekce a anestezie ho ženy většinou nepřežily. Bez antibiotik také všechny zánětlivé stavy (vyčerpaného organizmu) končily smrtí. Nezapomeňme také, že lidé v předmoderní době byli přepracovaní a podvyživení (chudší vrstvy) nebo naprosto nevhodně živení (bohatší vrstvy).

Alkohol se konzumoval víc než dnes, protože čistá pitná voda v podstatě nebyla k dostání Alespoň ne taková, která by splňovala naši představu o pitné vodě. K tomu se přidávaly takové užitečné praktiky jako pouštění žilou. Rodičce, která ztratila při náročném porodu už tak dost krve, se pustilo žilou, aby se srazila horečka.

Osud žen taky ztěžovala dětská úmrtnost. Ta se pohybovala někde kolem 50 % minimálně do roku 1850, kdy se ji pomocí moderní medicíny dařilo snižovat. Philip Ariés, francouzský historik středověké každodennosti, přišel s tzv. „černou legendou“. Ta praví, že lidem na dětech nezáleželo zdaleka tolik jako dnes. Ariés vycházel z logiky, že úmrtí dítěte prostě nemohla být taková tragédie jako dnes, jinak by se lidé zbláznili. Dnešní historici černou legendu zpochybňují. Mají za to, že když zemřelo dítě, rodiče trpěli stejně jako my dnes, jen jim nezbývalo nic jiného než realitu přijmout.

Spor mezi historiky se hned tak nerozřeší, protože o vnitřním prožívání rodičů nemáme mnoho záznamů. Najdou se ale skvělé publikace jako třeba kniha Nemocné dítě od britské historičky Hannah Newton, která našla prameny dokládající přesně ono trápení rodičů i dětí. Četla jsem ji jako mladá matka v rámci doktorského studia, není to pěkné čtení.

Proč ale děti tak často umíraly? Děti kvůli špatné výživě rodičky v těhotenství a náročnému porodu neměly úplně dobrý základ. Miminka zase zabíjela mizerná hygiena a neznalost procesu šíření infekce a infekčních nemocí.

Největší přelom v boji s dětskou úmrtností představovalo samozřejmě očkování. Bez něj by mnoho dětských zabijáků, jako jsou spalničky, pravé neštovice nebo dětská obrna, kosilo celé generace dál i dnes. Ovšem ve většině společenských vrstev stále přetrvával stejný nešvar - špatná výživa, buď nedostatečná, nebo chybná, bez dostatku vitamínů. Děti byly slabé a podvyživené, a to často i ty, jejichž rodiče jim dostatek jídla poskytovaly.

Zase připomeňme, že chyběla pitná voda, takže různá průjmová či žaludeční onemocnění neustále malý organizmus vyčerpávala. Dnešní svět je až posedlý bezpečností dětských hřišť. Předmoderní doba neznala ale ani základy. Děti všech společenských vrstev se brzy začaly věnovat docela rizikovým kratochvílím jako jízdě na koni, interakci s hospodářskými zvířaty, tréninku boje, rvačkám nebo cestám městem, kde bujela dnes těžko představitelná kriminalita.

Největší roli v případě dětské úmrtnosti ovšem hrála vysoká míra nemocnosti, mizerná hygiena, neexistující sanitace a vyčerpání organizmu. Když vyčerpaný organizmus přijde do kontaktu s běžnou nemocí či patogenem, pravděpodobnost přežití se snižuje.

A byly to opět ženy, které se staraly o nemocné děti, vyčerpávaly své psychické i fyzické síly, když je pohřbívaly a rodily další. Protože dědictví se muselo někomu předat.

Dějiny žen nemůžeme oddělit od dějin dětství.

Proto mluvíme o ženě předmoderní a moderní. Středověk, novověk, osvícenství, nic z toho nepřineslo drtivé většině žen hmatatelnou změnu. A o emancipaci, volebním právu a právu na řidičský průkaz mohly ženy začít uvažovat až tehdy, když nestály každý rok na prahu smrti.

Školní dějepis učí o bitvě u Kresčaku, výměně Lucemburků za Přemyslovce, národním obrození a válce o španělské dědictví. Z pohledu dějin žen jsou ale důležitá jen některá z tradičních dat.

Křesťanství, které vstoupilo do kmenových společností v raném středověku hlásalo, že muž mohl mít jen jednu ženu. To byl velký zlom, ale jak víme i z našich dějin a sporů svatého Vojtěcha s českými pány, neprosazovalo se to zdaleka tak snadno. Rozvoj řeholního života a zakládání klášterů také přinesl změnu, protože řeholní život představoval určitou alternativu. V dobrém klášteře se dívky mohly i vzdělávat a dožít se vysokého věku. Ale nepředstavujme si to tak, že by se pro vstup do kláštera mohla dívka sama rozhodnout. Řeholní řády nepřijímaly holky jen tak bez věna, hlavně ty lepší. Věno dívce dávala rodina, takže bez souhlasu rodiny se do kláštera mladá žena nedostala.

S dalšími zásadními milníky bych asi počkala až do období náboženské reformace, která změnila myšlení. Ta přece jen přinesla určitý důraz na vzdělání žen a jak protestanté, tak katolíci vkládali do rukou mnohem větší zodpovědnost právě ženám.

V ideologickém boji si totiž uvědomovali zodpovědnost za výchovu budoucích generací, která ležela na mateřských bedrech. Na skutečném koloběhu porodů a pohřbívání předčasně zemřelých dětí se změnilo pramálo, ale ženy si u toho mohly aspoň pro útěchu přečíst bibli a občas se jich někdo zeptal na názor. Reformace ale v oblastech, kde se prosadila, pro změnu zase hromadně rušila kláštery, takže přinesla i to negativní.

Nu a pak se dlouho v dějinách žen nic nedělo, až do příletu prvních vlaštovek vědeckého pokroku.

Roku 1798 se přišlo s prvním očkováním, které pomalu začalo snižovat dětskou úmrtnost, vymýtily se hlavně děsivé neštovice. Ale očkování je otázkou konkrétní očkovací látky a dětskou obrnu se podařilo pomocí očkování porazit až ve 20. letech 20. století. Takže hrozby v podobě smrtelných infekčních nemocí se prosazovaly postupně a velmi pomalu.

Roku 1882 popsal Robert Koch prvního mikroba. On a jeho kolegové dokázali s konečnou platností, že nemoci a infekce se přenáší pomocí mikroorganizmů, a pomalu se začala prosazovat nutnost dezinfekce. To drasticky snížilo úmrtnost v souvislosti s porodem a banálními zraněními, ale nepředstavujme si to, že Kochem popsaný bacil zazářil na obloze jako blesková revoluce. Průkopníci dodržování hygieny u porodu měli velký problém přesvědčit všechny o tak jednoduché zásadě, jako je mytí rukou.

Mimo jiné proto, že čistota vody taky nebyla na dnešní úrovni a lidé v mytí rukou pouhou vodou nespatřovali velký přínos. A měli pravdu. Čistá voda je totiž relativní pojem.

Samotný Robert Koch se potýkal s nedůvěrou, když tvrdil, že na pohled čistá voda může přenášet choroboplodné zárodky. V té době šlo hlavně o choleru, která se epidemicky šířila na pohled čistou, ale infikovanou vodou. K dramatickému snížení rizikovosti porodu bylo potřeba prosadit nejen nutnost dezinfekce, ale také sanitace. Tedy čistění pitné vody nejen od viditelných nečistot, ale i od těch neviditelných.

Dezinfekce i sanitace samozřejmě také přispěly ke snížení dětské úmrtnosti, protože děti pily čistou vodu, lidé omezili spotřebu alkoholu, běžná zranění nekončila amputací nohy a organizmus dětí i těhotných žen nebyl vystaven neustálému boji s infekcí.

Ovšem to nejdůležitější přišlo ve chvíli, když i ty nejzávažnější nemoci a zanícené rány dokázal člověk vyléčit. Antibiotika jsou ale záležitostí poválečné doby. Bez antibiotik bylo možné infekci identifikovat, ale nikoliv léčit. Zánětu předcházet, ale nikoliv se ho zbavit, když propukl. Úmrtnost všech, včetně žen a dětí, se drasticky snížila, když byla vyvinuta účinná antibiotika. Jakmile totiž horečka omladnic propukla, bez antibiotik stejně zbyla rodině jen modlitba, i když doktor znal příčinu.

Ano, přelom v dějinách medicíny znamenal pro celé lidstvo víc než válka o španělské dědictví, ale stojím si za tím, že pro ženy znamenal ještě víc. Protože zatímco muži měli jinou práci, ženy do té doby pouze pečovaly o nemocné děti a život mezi porody počítaly na minuty. Na nic jiného neměly čas. A ke konečnému prosazení emancipace bylo potřeba překonat ještě jeden milník, a tím byla účinná antikoncepce. A tady se pohybujeme v druhé polovině 20. století.

Dokud totiž každý sexuální styk mohl vyústit v otěhotnění, žena nemohla mít svobodu nakládání s vlastním tělem. To je třeba si uvědomit.

Pamatujme na to, kdykoliv budeme ve školách se zápalem vyprávět o národních hrdinech a zlomových bitvách. Pamatujme na všechny ty bitvy na porodních postelích a slzy prolité na dětských hřbitovech. Bez nich bychom tu totiž opravdu nebyli.

Georges Duby, Michelle Perrot, A History of Women in the West, Harvard University Press, 2010–2014.

Milena Lenderová, Božena Kopičková, Eduard Maur, Žena v českých zemích od středověku do 20. století, NLN, 2008.

Hannah Newton, The Sick Child in Early Modern England, 1580–1720, Oxford University Press, 2012.