Všechny mýty kolem Bílé hory vyvráceny. Nebo ne?

Nejprve si udělejme malou inventuru dějinných mýtů, protože bez nich není možné Bílou horu vykládat. Ono totiž bez nich by se na Vypichu každý rok ty davy lidí nesešly a nadšenci do rekonstrukce starých bitev by si museli najít jiné téma.

Jaké mýty to tedy jsou?

Počítám, že jste tuto zkratku už někdy slyšeli. Je to jako fráze, která vám naskočí ve spojení s nějakým místem či pojmem a opakuje se tak často, až nikdo nepřemýšlí, co to vlastně znamená.

Bez nadsázky, ironie a historické korekce:

Český národ se chtěl vymanit z vlády cizích Habsburků, kteří mu nutili pro Čechy cizí katolické náboženství, Habsburka sesadili a zvolili si jiného krále. Najali si armádu, která měla ochránit české země před vojsky zlotřilého Habsburka, který nepochopil, že není vítán.

V osudné bitvě se střetla domácí česká vojska v čele s hrdinnými Moravany, kteří se bránili do posledního muže, s cizáckými vojsky. Hrdinně prohráli a české země, do té doby samostatné, se od té chvíle rozplývaly v mnohonárodnostní monarchii, která nenáviděla všechno české, hlavně český jazyk.

Tři sta let trvalo temno, útlak náboženský, ale hlavně národní, než se český národ probudil, osamostatnil a naplnil svou historickou roli, rozešel se s Habsburky i katolickou církví a založil si vlastní stát.

A teď s trochou ironie, které se historik korigující mýty neubrání:

Český národ se pokusil osamostatnit z nadvlády cizích Habsburků, kteří mu nutili pro Čechy cizí katolické náboženství (je mi líto, bez náboženství, co víc, bez jeho různých verzí se ve výkladu o 17. století neobejdeme). Češi se tedy vzbouřili, Habsburky sesadili a zvolili si jiného krále, který byl z nějakého důvodu víc český, i když pocházel z Falce a nutil jim pro ně cizí kalvinistické náboženství.

Nový král byl ale mnohem přátelštěji naladěn k českým snahám o samostatné vládnutí, jinými slovy, nechal českou šlechtu, jako nikým nevolené zástupce 98 % obyvatel země, aby si dělala, co chtěla. Financoval válku proti tomu sesazenému králi, ale nemluvil do ní.

Armáda najatá těmito českými politiky (placená z německých peněz plynoucích z Falce, ale fakticky od českého krále) prohrála 8. listopadu 1620 v osudovém střetnutí s armádou najatou rakouským vévodou (fakticky zvoleným a korunovaným českým králem) a bavorským vévodou.

Na obou stranách, včetně hrdinného moravského praporce vedeného Jindřichem Šlikem, stáli žoldnéři. Profesionální vojáci, kteří bojovali za toho, kdo je platil. Bohužel, na té „české“ straně už nejméně deset měsíců nedostali zaplaceno, takže jejich chuť bojovat byla jen o něco větší než touha přelézt hradby a jít se ohřát do Prahy k cizímu krbu.

Tito žoldnéři různých jazyků a národností se střetli a vlivem různých okolností tak armáda stojící na kopci prohrála. Prchající muže ti vítězní dobíjeli, jak tomu tak v bitvách bývalo. Moravský praporec Šlikův nepadl do posledního muže, ale opravdu urputně se bránil, protože s hradbami za zády neměl kam ustoupit. Kolik jich bitvu přežilo, nevíme, ale určitě to byl sám Jindřich Šlik.

Šlechtici a velitelé se nedobíjeli, ti se zajímali. Z nich koukalo výkupné. Šlik po skončení bitvy udělal to, co každý vojenský podnikatel jeho doby. Nechal se naverbovat do služeb toho, kdo platil, a zbytek třicetileté války strávil v císařských službách.

Když sedl střelný prach, přeživší, poražení i vítězové, se vydali do města loupit, obě strany přesvědčené, že to je jejich svaté právo. Ti přeživší poražení ještě chvíli zkoušeli vyjednávat o dlužném žoldu, než udělali to, co každý rozumný voják v 17. století – nechali se naverbovat do armády vítězů.

Nový král prchl s anglickými poradci, dědicem trůnu a manželkou do bezpečí Falce. Vítězný bavorský vévoda (mimochodem jeho bratranec) přijal pokornou kapitulaci a prosbu o přímluvu z rukou českých stavů. Ti kapitulovali tak rychle, že se ani nestačili zeptat spojenců z Uher, Moravy, Slezska a Rakous, jestli chtějí bojovat dál.

Sama bitva nemusela být ani osudná, pokud by se všichni nerozprchli, nekapitulovali, ale především kdyby někdy v zimě předešlého roku nepřestali armádu platit.

Tento mýtus lze shrnout asi takto:

Nevím, proč se o tom mám učit, bylo to předem rozhodnuté a trvalo to pár minut. Vůbec to nic neznamenalo, učíme se o tom jen proto, že to napsal Palacký.

Historická korekce:

František Palacký to nenapsal, protože Palacký své dějiny rokem 1526 diplomaticky ukončil, aby se nezapletl do otevřené kritiky vládnoucí dynastie. Ovšem z jiných výroků víme, že bitvu na Bílé hoře považoval za národní tragédii, a je znám tím, že nikdy na ono osudné místo ani jednou nohou nevkročil. Pokud nechápete, proč je důležité, co si myslel Palacký, tak vězte, že dějiny, o kterých se učíme ještě dnes, sepsal on. Nikdo před ním a bohužel ani po něm nevložil český národní příběh do kontextu. Každý učitel i historik se musí nějak vypořádat s tím, co si o tom či onom myslel Palacký, ať už bude souhlasit, nebo nesouhlasit.

Ale bitva na Bílé hoře nebyla předem rozhodnutá. Naopak, vojsko nahoře na kopci mělo jasnou taktickou výhodu. Generálové pod kopcem se do krve hádali o tom, zda zaútočit, nebo to celé odložit. Zkušenější generál Bonaventura Buquoy chtěl počkat, připadalo mu to celé jako riskantní podnik. Maxmilián Bavorský už chtěl být doma, poslední, co chtěl, bylo platit armádu přes zimu na kampani, která se mu začala krutě nevyplácet. A celé to možná rozhodl jeden velmi přesvědčivý karmelitánský mnich, který tvrdil, že mu Panna Marie slíbila vítězství, což se Maxmiliánovi moc hodilo jako argument.

Tento karmelitánský mnich pak sehrál významnou roli v motivaci vojska, které nebylo o mnoho méně frustrované než to špatně placené a hladové vojsko na kopci. Také útočící vojáky trápil hlad, zima, tyfus a opožděná výplata žoldu. Ale městské hradby byly před nimi, ne za nimi, do bitvy je vedl vrchní velitel a bíle oděný karmelitán sršící náboženským zápalem. To byla velká výhoda, když se na vás smrt zubila všude kolem.

Bitva samotná nebyla nijak nestandardně krátká, mohla dopadnout jakkoliv. Jako každá jiná pořádná bitva obsahovala hned několik momentů, které rozhodly nebo mohly rozhodnutí zvrátit na druhou stranu.

A bezvýznamná šarvátka to taky nebyla. Pro Habsburky znamenala záchranu nejcennějšího titulu ve věnci jejich titulů, návrat české královské koruny a s ní související volitelský hlas pro volbu římského krále a císaře. Pro české stavy znamenala konec kampaně započaté roku 1618, vyústění náboženského vření, které v Českém království bublalo nejpozději od 80. let 16. století. Katolické lize uvolnila ruce k otevření válečných kampaní na jiných polích třicetileté války. A jestli neznamenala národní tragédii, tak přinesla osobní tragédii stovkám až tisícům lidí. Následovaly velmi tvrdé majetkové tresty za účast na povstání, které dopadly na každého, kdo něco znamenal.

A skutečně otevřela dveře k prosazování náboženské politiky Ferdinanda II. Když čeští stavové argumentovali, že povstání vedou ve jménu víry, Ferdinand mohl říct: „Podívejte se, kolik zkázy způsobí, když máme každý jiné vyznání. Budeme radši mít všichni jedno. To moje.“ A skutečně právě stavovským povstáním a válkou ospravedlňoval každý rekatolizační patent.

Tento mýtus říká zhruba toto:

Před Bílou horou jsme byli samostatným královstvím, po ní už jsme byli součástí habsburské monarchie, která nás utlačovala.

Bílá hora ani nová ústava, kterou Ferdinand II. vydal, tzv. Obnovené zřízení zemské (1627), nijak neupravovala postavení českých zemí v rámci monarchie. Nadále, a to až do reforem za vlády Marie Terezie a Josefa II., bylo České království samostatné, spojené s ostatními zeměmi monarchie pouze personální unií panovníka. Ten byl korunovaným českým králem, česká královská koruna byla nadále jeho nejcennějším titulem. Nad ní už byl pouze titul císaře Svaté říše římské, který byl ale nadále volitelný, vyžadoval kompromisy, úplatky, prostě vše, co souvisí s volbami. A právě českému králi náležel jeden ze sedmi hlasů.

České království zůstávalo součástí monarchie v nezměněných hranicích, jeho zástupci měli ovšem lehce okleštěná práva. Protože dějiny nejsou fér k těm, kdo se narodili bez predikátu, městský stav od té doby neměl práva téměř žádná. Naopak sněmů se dle nové ústavy mohlo účastnit a na nich hlasovat duchovenstvo, které ztratilo svůj hlas za husitských válek. Šlechta zůstala. Tedy ti, kteří se přizpůsobili novým podmínkám, nebyl jim zabaven majetek nebo nebyli exemplárně popraveni.

Ne za to, že by byli Češi, ale za to, že sesadili svého korunovaného a pomazaného panovníka.

Český i moravský zemský sněm zasedal dál, změnil se mechanismus hlasování o daních (historicky nejdůležitější nástroj při vyjednávání s panovníkem), stále ale mohli aktivní politikou tlačit svého krále k ústupkům, pokud by svá práva využívali dostatečně.

Z českých zemí se nemusela stát provincie Vídně, pokud by čeští stavové vedli aktivní politiku, nová ústava jim to umožňovala. Mnohem víc než Bílá hora v tomto ohledu Českému království ublížila jiná událost, a to vražda Albrechta z Valdštejna roku 1634.

Po roce 1620 většina starých šlechtických českých rodů i mnoho měšťanských rodin přišly o všechno, jejich majetek byl jako trest za účast na povstání zkonfiskován, rekatolizační politika vyhnala za hranice ty, kteří se odmítli novým poměrům přizpůsobit (ale nebylo jich tolik, jak nám obrozenci tvrdili). Ale tento zabavený majetek kupovala nová šlechta, mladá, dravá a ambiciózní. Valdštejn, Lichtenštejni, Trčkové z Lípy či Kinští z Vchynic. Samé české rody (v případě Magdaleny Trčkové z Lípy dokonce protestantské).

Kromě Lichtenštejna měli, bohužel, všichni vazby na Albrechta z Valdštejna a jeho pád znamenal i jejich pád. Jimi nahromaděné majetky se zabavily a během nové vlny konfiskací přišla do Čech (ne tak na Moravu) nová šlechta.

Té už byl osud Českého království šumák, byli loajální císaři a dělali kariéru v armádě či ve Vídni. Mnoho z nich se v císařských službách proslavilo jako velitelé, diplomaté, politici a ministři. Ale jejich příběh do toho českého nějak nezapadá, tak ho moc neumíme vyprávět. Stejně jako příběh té většiny českých obyvatel, kterých se na názor nikdo neptal, když je čeští stavové roku 1618 zatáhli do války.