Drží jak židovská, nebo jak helvétská víra?

A jako obvykle, když jde o lidová rčení nebo přirovnání, kdo znal jedno, nikdy neslyšel o druhém. Strhla se mela. Jeden z diskutujících se dokonce zaklínal, že zná pouze přirovnání „drží se jako luterská víra“. Vůbec bych se nedivila, kdyby pocházel od hranic s našimi německými sousedy.

Správně je to přirovnání, které používáte doma. Lidová moudrost a tradice neznají žádné „správně“. Vznikly v dějinách, takže jejich použití závisí na historické paměti uživatele. A paměti se příčí slova jako pravda nebo lež. Pamětí je tolik, kolik je národů, okresů, rodin, lidí. A jak tedy toto rčení vzniklo?

U nás doma se používala víra židovská. O jiných vírách jako přirovnání něčeho, co drží, jsem se doslechla až mnohem později. Proč židovství jako symbol pevnosti až tvrdohlavosti? Mohl by stačit pohled na současnost a dějiny státu Izrael. Ale já jsem historička, pojďme tedy do dějin.

Židé tvořili nedílnou součást evropské společnosti nejpozději od prvního století před naším letopočtem. Tehdy se Judea nacházela pod správou Římanů. Už tehdy měli židé pověst problematického národa s prapodivným náboženstvím. Hlavně národa, se kterým nic nehne. Nic je nepřesvědčí o krásách náboženského synkretismu. Většina podrobených národů v rámci Římské říše neměla s přejímáním latinských bohů problém. Nějak si je s těmi svými ztotožnili, obohatili římský panteon a všichni byli šťastní. Židovského boha nejenže nešlo s nikým ztotožnit, protože prohlašoval, že je jediný. Židé se navíc odmítali nechat o jiné bohy obohatit. A to dokonce ani o státní kult zbožštěných císařů. Jejich víra jim navíc dodávala pocit výjimečnosti, který vedl k sérii povstání. Suma sumárum, pokud jste dostal jako římský úředník správu Judey, tak nějak jste tušil, že vaše kariéra neskončí moc slavně. Tady vás čeká propadák.

Nebudu se zde věnovat antisemitismům ve dvacátém století. A to ani antisionismu. Zatímco první pojem odkazuje na nenávist či odpor vůči židovskému etniku, druhý se týká odmítavého postoje vůči přítomnosti židů na historickém území Palestiny. Bavíme se o židovské víře, tedy správný pojem pro odpor vůči ní by byl antijudaismus. Všechny tyto tři pojmy se kříží u těch, kdo nemají Izraelce rádi. My ale zůstaneme v období předmoderním. Proč když papír slepíte Herkulesem, drží jak židovský víra?

Zkrátka proto, že židé se projevovali neskutečně tvrdohlavě. Tváří v tvář nenávisti, pogromům a diskriminaci se několik tisíc let odmítali přizpůsobit. Udržovali si svou výlučnost, pocit výjimečnosti až nadřazenosti. V křesťanském prostředí jako červený šátek působil fakt, že uznávali stejného Boha (alespoň jednu jeho třetinu), ale tak nějak jinak. A trvali si na tom. Důvodů pro antijudaismus a antisemitismus samozřejmě najdeme víc – strach z jiného, a přitom tak blízkého, žárlivost (židé jsou v bibli něco jako prvorozený boží syn), specifické profese, v nichž vynikali, tajemství a pověry. Ale to je jiná. Proč něco drží jako židovská víra, to už víte.

Mluvíme-li v tomto významu o helvétské víře, myslíme kalvinismus. Tedy učení švýcarského (aha!) kazatele z 16. století, které se rozšířilo převážně ve francouzském, ale později i německém prostředí. U nás s kalvinismem koketovali ze všech vyznání nejvíc členové Jednoty bratrské. Vždyť i osudnou volbu Fridricha Falckého roku 1619 – kalvínského krále – slavili jako svůj úspěch politici bratrského vyznání. Některé zdroje uvádí, že helvétské víra se užívá jako přirovnání pro pevnost a vytrvalost pro svou neústupnost. Kalvinisté se vyznačovali lpěním na morálce. Hlavně na morálce těch druhých. Což dokazuje třeba pěkná tradice v některých švýcarských kantonech, která velí nedávat do oken záclony. Vlastní život domácnosti se pak odehrával od oken dál. Kalvínská morálka také vedla k pracovitosti, odmítala zdobení a nádheru, plýtvání a přepych. Mělo ale toto zjednodušené vidění kalvinismu takový vliv v naší české kotlině, aby se dostalo do lidové kultury?

Po roce 1620 se jediným státem povoleným náboženstvím stalo katolictví. Většinově nekatoličtí obyvatelé českých zemí museli buď odejít za hranice, nebo svou víru změnit. Většina udělala to druhé. Do konce 70. let 17. století se z Čech a Moravy stávají vzorné katolické země a z Prahy perla barokní Evropy. V Čechách tak nezůstávají ani kalvinisté, ani jejich příznivci z řad Jednoty bratrské. Těžko můžeme v takové situaci argumentovat pevností víry.

Jedno vysvětlení by se našlo v existenci tajných nekatolíků – často příslušníků právě Jednoty bratrské nebo třeba kališníků (církev vzniklá z husitství). Ale ač se nám Alois Jirásek a prvorepubliková publicistika snažili namluvit opak, nebylo jich mnoho. Jejich sousedé o nich raději nic nechtěli vědět. Lidová moudrost pochází spíš z oblastní venkova, kam intelektuální svět první republiky nepronikal zdaleka tak silně. Zde si žil svým životem lidový katolicismus se všemi tradicemi. Tomu zasadil (alespoň v Čechách) osudnou ránu až komunistický režim. Proč by tedy lidová tradice mluvila o helvétské víře jako o něčem pevním a neohebném?

V roce 1781 vydal císař Josef II. sérii dokumentů, pro které se vžilo označení toleranční patent. Tolerance ale platila jen pro někoho a jen s podmínkami. Tajní nekatolíci získali možnost přihlásit se k jednomu ze dvou nově povolených vyznání – luteránství a kalvinismu (tedy helvétské víře). Jednota bratrská ani kališnictví na seznamu nebyly. A už vůbec tam nebyla „víra předků,“ což bylo často to jediné, co lidé o své víře tou dobou věděli. Představme si situaci.

Věděli, že nejsou katolíky. Do kostela chodili třeba méně ochotně, ale pokud se nechtěli dostat do podezření úřadů, tak tam občas zašli. Církevních rituálů se, ač neochotně, účastnili. Věděli ale, čí jsou. Jejich identita byla založená na spojení s nekatolickými předky. A udržovala se s pomocí jedné, po generace předávané a pečlivě schovávané knihou. Ti nejodvážnější se občas vydali na zakázanou bohoslužbu za hranice nebo se zúčastnili domácí bohoslužby kazatele, který přišel dát bratrům v katolické zemi naději. Tito lidé věděli, že jejich víra předků je víra bratrská nebo kališnická. Ale co si mají vybrat ze současné nabídky?

Takový člověk musel předstoupit před komisi, která mu pokládala zhruba tyto otázky:

„Jakého jste náboženství?“

„Co o něm víte? V čem se liší od toho našeho?“¨

„Co se vám na tom našem náboženství nelíbí?“

„A nechcete si to rozmyslet, když stejně nevíte, v čem je rozdíl?“

Příznivci Jednoty bratrské se hlásili většinou k helvétské víře. Tedy ti, kteří to přemlouvání vydrželi. Kteří nepovolili. Následovalo totiž šestinedělní vyučování. Farář, který cvičení vedl, se vůbec netěšil, až bude psát do záznamu, že je nepřesvědčil. Snažil se tedy také cvičení různě přerušovat a přestup tak odkládat. Také komisaři i farář měli dost času na to člověku vysvětlit, že se jedná skutečně jen a pouze o toleranci. Cejch kacířů budou mít tolerovaní ve společnosti nadále. A nešlo jen o stát. Nejhorší šikany se vůči sousedům dopouštěli jejich sousedé. Představu, že obyvatelstvo nadšeně vítalo náboženskou svobodu, vytvořilo prvorepublikové prostředí. Většinově katolické obyvatelstvo mezi sebe ale nerado přijímalo někoho odlišného. Odmala o něm poslouchali, že jako kacíř se příčí Bohu a šíří bludy a lži. Úřady dokonce musely občas zakročit a připomenout, že tolerance v této podobě je zemským zákonem.

Za těchto okolností jen ten nejvíc přesvědčený vydržel. A nejvytrvaleji se projevovali bývalí příslušníci Jednoty bratrské, kteří se hlásili právě k víře helvétské.

Proč jsem v úvodu psala, že čtenář, který zná pojem „drží se jako luterská víra“, pochází z pohraničí? Nu, právě zde se nacházelo nejvíc tajných luteránů. Tedy, tady se v rané toleranční době za ty tvrdohlavé považovali luteráni.

Počkat, pohraničí má ale přeci tolik obyvatel – jak to, že nikdo toto rčení nezná? Já sama pocházím z Liberce a nikdy jsem o něm neslyšela. Také pro tento jev najdeme vysvětlení v dějinách. Pohraniční oblasti byly totiž o své dějiny ochuzeny po roce 1945. Nemáme moc tradic, rčení a vlastně ani nářečí. Ale to je zase jiná kapitola.

Tradice, folklór, rčení a pranostiky. Kdykoliv je vypustíme z pusy, vdechneme do prostoru kus dějin. Kus naší identity, kterou dějiny vytvořily. Kus naší historické paměti. Víme, jakou moc mají slova. Co na jazyku, to na srdci. A slova jsou klíčem k srdci přítele, partnera, ale taky zákazníka i voliče.

Martin Gilbert: Izrael dějiny

Paul Johnson: Dějiny židovského národa

Eva Melmuková: Patent zvaný toleranční

Článek původně vyšel na blogu iDNES.cz dne 8. prosince 2021.