Fridrich Falcký: Sportovně založený mladík, co se zapletl s českými rebely

S tím sportovně založeným mládencem jsem si to nevymyslela, toto o něm napsal Josef Janáček, jeden z nejvýznamnějších historiků 20. století.

Falckrabě rýnský z rodu Wittelsbachů Fridrich byl hlavou protestanské unie. Propagandou vykreslený jako lev, který v boji, o kterém nikdo nepochyboval, že v brzké době nastane, zajistí vítězství protestantské strany. Jiný Wittelsbach na druhé straně nasadil tvrdý katolický kurz v Bavorsku, tento Wittelsbach pro změnu povede říšská vojska v bitvě na Bílé hoře. Není se čemu divit, ona evropská šlechta byla vlastně jedna rozvětvená rodina.

Fridrich se oženil s dcerou anglického krále Alžbětou, trumf, na který nemoudře čeští povstalci spoléhali, když ho volili na český trůn. Problém byl ale v tom, že navzdory propagandě šířící se letáky po celé Evropě, Fridrich nebyl žádný politický génius a Falc nevládla žádnou významnou vojenskou nebo ekonomickou silou. A hlavně, Fridrich i Alžběta byli kalvinisti. Jestli se vám z těch nábožensko-politických frakcí motá hlava, nezoufejte. Nejste v tom sami, nekatoličtí čeští stavové se sice roku 1608 shodli na tom, že chtějí zemi směrovat pryč od Říma (od katolíků, od Habsburků), ale ke které větvi protestantství se přikloní, v tom už jasno neměli. Naopak se na to téma do krve hádali. Protože přijmout kalvinismus znamenalo znepřátelit si luterány. A luterány měli za humny, v Sasku.

Tato skvadra nepříliš prozíravých politiků vedla tzv. české stavovské povstání. Roku 1618 sesadili habsburského panovníka Ferdinanda II. pod záminkou, že porušuje náboženské svobody. Sesadili tak krále, kterého předchozí rok dobrovolně zvolili, a teď se jim znelíbil. Ale když ho sesadili (květen/červen 1618), neměli jasno, jak budou postupovat dál. Chvíli zkoušeli vládnout sami, skrze tzv. direktorium po vzoru severního Nizozemí. Ale takový způsob vlády měl jeden nedostatek. Respektive dva. Svým činem totiž rozpoutali válku, později nazvanou třicetiletá, Habsburkové a jejich spojenci se nehodlali vzdát českého královského titulu jen tak. S tím pravděpodobně počítali.

Druhým nedostatkem samostatné šlechtické vlády bylo, že za tu válku by taky museli sami platit. Sedmnácté století je doba žoldnéřů, žádné svolání zemské hotovosti, prostě najmout žoldnéřskou armádu a tu živit. To stálo peníze, které se jim nechtělo dávat. Navíc právě kromě severního Nizozemí, které bylo daleko, je nikdo nechtěl podpořit. Panovníci jiných států sice sympatizovali s náboženskými důvody a rádi by přitopili pod kotlem habsburského neštěstí, ale podpořit povstalce proti panovníkovi, to se nikomu nechtělo. Co kdyby něco takového napadlo šlechtice v jejich zemi? Z ekonomických a politických důvodů bylo tedy vhodnější nějakého krále nad sebou mít. Ideálně nějakého, který bude platit, ale nebude do ničeho moc mluvit.

Taková konstelace odradila leckterého adepta. Saský kurfiřt dal jasně najevo, že z rukou povstalců korunu nechce. Ale pak se smrtelně urazil, když zvolili jeho ideového oponenta. Volba tedy padla na Fridricha. Byl přece zeťákem anglického krále, a mocná Anglie, to by byl spojenec!

Stavové si museli vybrat a počítat s tím, že si znepřátelí všechny, které nevyberou. Ovšem spoléhat se na Anglii byl ten nejhorší nápad ze všech. Anglický král sice provdal dceru za naději protestantské unie do Falce, ale tím jeho podpora protestantské věci skončila. Jakub Stuart totiž chtěl mít klid na práci a hlavně na obchod, mít to pojištěné na obou stranách, ať už nadcházející válka dopadne jakkoliv. Proto právě v roce 1618 jednal s katolickým španělským králem o sňatku jiného syna se španělskou princeznou. V této chvíli se dozvěděl od Fridricha, že mu Češi nabízejí korunu. A zhrozil se.

Prostřednictvím svých vyslanců i soukromého personálu dcery Alžběty varoval Fridricha, aby v žádném případě korunu nepřijímal. Diskuze v domácnosti falckraběcího páru mohla probíhat asi nějak takto:

Fridrich: „Tvůj otec mi píše, abych českou korunu nepřijímal.“

Alžběta: „Musíme do Čech podpořit protestantskou věc, Bůh to chce.“

Fridrich: „Já bych to vzal, ale tvůj tatínek říká, že nás nepodpoří. Že nám nedá ani groš a ani jednoho vojáka.“

Alžběta: „Tatínek toho nakecá. Vezmeme to a až budeme v Praze, tak nás bude muset podpořit.“

Ne, nevím jistě, že by za rozhodnutím vydat se do Prahy stála Alžběta. Ale o Alžbětě víme, že nebyla ani moudrá, ani prozíravá, ale zato velmi zapálená pro kalvinistické náboženství. A také víme, že oba manželé se do Prahy vypravili a korunu přijali. Jakub Stuart zuřil. Kromě toho, že tím krachly jeho plány na španělský sňatek, Fridrich pošpinil jeho pověst. Jakub byl totiž nejen král, ale také spisovatel. A napsal traktát o tom, jak král musí vládnout absolutisticky a šlechta musí bezvýhradně poslouchat. Ten traktát se stal evropským bestsellerem. A teď jeho zeť přijme korunu z rukou vzbouřenců. Jaká ostuda!

Nu, vládne. Čeští stavové mu vsadili v katedrále sv. Víta slavnostně korunu na hlavu a očekávali přísun peněz. Fridrich platil, ale nerozhodoval. Platil, dokud mu peníze nedošly. Stavové drželi své pokladnice zavřené tak těsně, že jejich vojska nedostala žold několik měsíců. Špatně živená a stižená nemocemi bloudila po české zemi a stala se hrozbou pro vlastní obyvatele. Asi tak stejnou hrozbou jako říšská a habsburská vojska, která jim po několika dílčích úspěších byla v patách až do 8. listopadu, kdy se střetnou u Prahy na Bílé hoře.

Fridrich nemohl rozhodovat o politice ani o válce. Tak se pustil alespoň do reformy náboženství. V Praze ale on i Alžběta se svou snahou narazili. České království totiž stále bylo ve srovnání se zbytkem Evropy poměrně nábožensky tolerantní. I příslušníci přísné Jednoty bratrské se obdivovali sochám počínajícího baroka a modlili se v katedrále sv. Víta. Na Vánoce roku 1619 se Fridrich odhodlal tuto katedrálu, symbol české státnosti, hrob českých králů, „očistit“. V obrazoboreckém zápalu (pro jistotu tajně v noci) jeho dvorní kaplan s partou služebníků zničili oltáře, sochy, relikvie a další výzdobu katedrály. Od té doby už bylo veřejné mínění jednoznačně proti mladému královskému páru. Přesto zde měli „vládnout“ ještě téměř rok.

Osmého listopadu 1620 stavovská vojska prohrála osudnou bitvu na Bílé hoře. Český král nevyšel povzbudit česká vojska (sice žoldnéřská, ale i tak by to pomohlo), jak ho prosil jeho generál Kristián z Anhaltu. V době, kdy na Bílé hoře zněly výstřely a síra štípala do očí, konala se na Pražském hradě hostina. Fridrich s Alžbětou hostili anglické vyslance. Ti je přišli už poněkolikáté prosit, aby konečně z Čech zmizeli. Mohlo to probíhat nějak takto:

Vyslanec: „Výsosti, prosím, váš otec vzkazuje, že se o vás postará, jen skončete ten prohraný boj.“

Fridrich: „Ještě přece není dobojováno. Českého trůnu se nevzdám.“

Náhle vstoupí posel a přinese králi zprávu o stavu bitvy za hradbami. Fridrich si ji přečte a mlčky ji podá Alžbětě. Manželský pár si vymění pohled a Alžběta si povzdychne.

Alžběta: „Tak já jdu balit.“

Odchází do pokojů malého následníka. Zprvu důstojně, za chvíli zrychlí krok.

Fridrich: „Zvážil jsem slova svého královského otce. Odjedeme.“

Vyslanci si oddychnou a během několika hodin už královský pár spěšně opouští Prahu. Nechá zde všechno včetně korunovačních klenotů a významných dokumentů královské kanceláře. Z okna uhánějícího kočáru můžou sledovat dobíjení raněných a prchajících i počínající plenění hlavního města.

Fridrich nedopadl tak špatně jako čeští šlechtici, kteří ho zvolili. Měl významné konexe, tchána v Anglii a bratrance v Mnichově. Přišel o titul volitele římského krále, na ten si už dlouho brousil zuby právě jeho bratranec. Bavorský Maxmilián se stal volitelem (kurfiřtem), čímž si císař zaplatil jeho zásluhy v bitvě na Bílé hoře. To proto najdete ve Vídni mnoho připomínek této bitvy.

Pro bavorské vévody znamenala povznesení mezi nejvyšší evropskou šlechtu. Ale Maxmilián si u císaře vymínil, že wittelsbašský rod nesmí být ponížen. Fridrichovi zůstala Falc, kde s manželkou v klidu dožili. Falckraběcí titul se v klidu přenesl na jejich syna, toho, který byl na chvíli následníkem českého trůnu. Ale česká epizoda upadla ve Falci tak nějak v zapomnění.

Ne tak v Čechách. My se o těch neblahých dvou letech falckého panování učíme a obrozenci ze zimního krále udělali div ne vlastence. Co na tom, že to byl Němec, který se nikdy nenaučil česky. Co na tom, že s českým prostředím nikdy nesrostl. Taková už je ale historická paměť. Že i jeden sportovně založený, nepříliš intelektuální mládenec se může stát národním hrdinou v zemi, do které vůbec nepatří.

Jaroslav Čechura, Zimní král aneb České dobrodružství Fridricha Falckého, Rybka Publishers, 2004.

Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1976.