Článek
Psychologicky dokázaný fakt zní, že negativní emoce nás zasáhnou víc a mají déletrvající efekt. Psychologický směr, pozitivní psychologie, s tímto terapeuticky pracuje tak, že učí klienty vědomě se zaměřovat na pozitivní události a fakta, protože ta negativní se nám do mozku zaryjí sama, stačí jim kratší čas, nižší intenzita a menší důležitost. Takto nás náš mozek chrání, hada v trávě si musíte zapamatovat hned, krásný západ slunce počká.
Algoritmus to ví a i kdyby to nevěděli jeho programátoři, už se to z reakcí uživatelů sociálních sítí dávno naučil. Proto vám zobrazí nejprve ty příspěvky, které vás s největší pravděpodobností naštvou. Proto reagujete negativně. Tím spíš, že ten příspěvek je krátký, vtipný a úderný, a stojíte-li na opačné straně názorového spektra, o to víc vás rozezlí.
Ale rozzlobil vás příspěvek, nebo jeho autor?
Jedním z důvodů, proč vesele urážíme jiné lidské bytosti na internetu, je podvědomá obrana. Naše mysl není vybavena na takové množství interakcí za den. Když si stěžujeme na přehlížení a ignoranci lidí ve velkoměstě, jak na sebe lidé neberou ohled, nevidí se a nepřemýšlí o ostatních, měli bychom na to také pamatovat. Sami občas lidi kolem sebe nevnímáme jako lidi, natož abychom s nimi promluvili. Kdybychom totiž na každou interakci ve velkoměstě měli myslet a přemýšlet nad jejími důsledky, všechny spolucestující v každém z prostředků MHD, který použijeme na cestě do práce, brát jako skutečné lidské bytosti, zblázníme se. Ignorance nás chrání, abychom měli prostor na to použít mozek ke své práci a k tomu, co vyhodnotíme jako důležité.
Sociální sítě tomu dodávají ještě další rozměr.
Každý den čteme stovky příspěvků a komentářů od stovek lidí. Nevnímáme je jako lidi, nemůžeme. Náš mozek by to nepobral.
Když se hádáte s živým člověkem, taky se umíte rozčílit. Ale někdy stačí úsměv, chlácholivé gesto nebo to, co o člověku víte. Prostě cokoliv, co z něj udělá člověka a ukáže vám, že to není nepřítel. Náš mozek se uklidní, když ví, s kým má tu čest. Tak jako zvířata mají konejšivé signály, my je vyzařujeme také. Řeč těla naznačí, že se nechceme hádat, že chceme v klidu diskutovat. A již zmíněný úsměv opravdu hory přenáší, když ho využijeme správně.
V online diskuzi máte před sebou jen těch pár písmenek a možná profilový obrázek. Nevíte, kdo to je, a nevíte, jak to myslel. Emotikony pomáhají, ale ty už dnes používáme spíš ke grafickému rozčlenění textu než k vyjádření emocí.
V mezilidských vztazích o této zásadě většinou víme a řídíme se jí. Když nám kamarádka napíše SMS, která působí naštvaně a arogantně, zvedneme telefon a zavoláme, abychom si ověřili, co se stalo. Některé věci ani písemně nesdělujeme, aby nedošlo k nedorozumění. Na co je zvyklá mladší generace, to už je otázka.
Rozhodně ale na opatrnost zapomínáme, když sedneme k sociální síti nebo k online diskuzi. Píšeme věci, které bychom druhému neřekli do očí, protože člověk k člověku se takto nechová. Rozčílí nás věci, které bychom u stolu přešli mávnutím ruky, protože tady nevidíme řečníka, nerozumíme a cítíme se ohrožení. Píšeme věci bez rozmyslu, ztrácíme zábrany, protože je ztrácí všichni a protože útočíme na písmenka a nezřetelné profilové obrázky, ne na lidi.
Urážíme lidi, kterých bychom si v běžném životě vážili, protože se neobtěžujeme rozkliknout si jejich komentář a zjistit, o koho se jedná. Nezajímáme se, protože sociální síť je ve své podstatě naprosto asociální. O druhé lidi a o společnou řeč tu vůbec nejde. Každý vidí jen sebe, protože jen sebe zná a jen na sebe se může spolehnout.
Ale i toto sebepoznání nám časem algoritmus zamlží.
Zdroje:
- Jonathan Haidt: The Anxious Generation: How the Great Rewiring of Childhood Is Causing an Epidemic of Mental Illness, Penguin Press, 2024.
- Jason Lanier, Ten Arguments for Deleting Your Social Media Accounts Right Now, New York: Henry Holt and Co., 2018
- Roger McNamee: Zucked: Waking Up to the Facebook Catastrophe, Penguin Press, 2019.
