6. 11. 1611 zemřel Petr Vok. Vymřeli Rožmberkové. Nová éra českých dějin

Rožmberkové svým postavením i politickým umem ostatní šlechtice v zemi vysoce převyšovali. Petr Vok byl z nich poslední, protože o pouhých pár let přežil svého bratra Viléma. Nebyl to typický intelektuál své doby, naopak. V mládí byl známý svou náklonností k radovánkám a požitkům. Přesto se stal významným zástupcem nekatolických zájmů v Čechách a nadšeným příznivcem Jednoty bratrské. A v rodině Rožmberků zavládla panika. Rožmberkové byli totiž odjakživa katolíci a na začátku 17. století to v Čechách vřelo náboženskými spory jako v pěkně rozpáleném kotli.

Představte si tichý podvečer na zámku v Českém Krumlově. Na jedné straně stolu Vilém z Rožmberka s manželkou – Polyxena z Pernštejna, mladá kráska, drží v rukou růženec, její šaty s vysokým límcem odrážejí poslední módu španělského dvora. Naproti ní sedí Kateřina z Ludanic s manželem Petrem Vokem z Rožmberka, přísně oděná v černém, jak si žádá skromnost její víry v Jednotu bratrskou.

Dvě ženy, dva světy. Obě oddané svým manželům, obě odhodlané podpořit jejich náboženskou politiku. Možná ji dokonce určovat a řídit, jak jen jim to jejich schopní manželé dovolí. A mezi nimi dva bratři, které jejich politické sňatky zanesly na opačné břehy politického a náboženského oceánu.

Jednota bratrská nebyla v Českých zemích nikdy, až na krátké období mezi lety 1608–1620, legální. Císař Rudolf II. stejně jako jeho předchůdci obnovil mandáty nařizující její pronásledování, protože na ostatní protestanty sáhnout nemohl. Ty chránil zemský i říšský zákon. Stejně tak Jednotu pronásledovali katoličtí šlechtici na svých panstvích. Rok 1582 je rokem nejen katolické ofenzivy, původní tolerantní české prostředí, v Evropě tak unikátní, se pomalu rozpadá a každá strana chce vítězství té své náboženské politiky. Ale Jednota si našla mezi mocnými mnoho příznivců a ochránců a rozkvétala a posilovala svůj vliv i za takové situace.

Rožmberkové doposavad patřili k oporám katolické moci – Vilém z Rožmberka, starší bratr Petra, byl nejen jedním z nejmocnějších mužů v zemi, ale také hlavní postavou katolické politiky v Čechách.

A pak přišel Petr. Jeden z posledních mužů slavného rodu přijal víru, kterou jeho bratr považoval za nebezpečnou herezi. Nebylo to jen gesto – byl to manifest. Rebelie a odklon od dosavadní politiky. Silnou roli v tom ale hrály ženy.

Nelze nevidět roli Kateřiny z Ludanic, Petrovy manželky, v přijetí tohoto zásadního rozhodnutí. Kateřina, od mládí pevně zakořeněná v bratrské víře, byla oddanou stoupenkyní Jednoty. Přísná, skromná a hluboce věřící, představovala pravý opak své švagrové Polyxeny z Pernštejna.

Polyxena, tehdy ještě mladá, byla zosobněním katolické elegance. Její šaty odrážely nejnovější evropskou módu, její růženec a zbožnost symbolizovaly neochvějnou podporu katolické víry. V salónu Polyxeniny matky, španělské šlechtičny, si podávali dveře vyslanec španělského krále a papeže, mladí katolíci si sem chodili pro instrukce, jak získat zpět ztracené pozice v Českém království. Polyxena bude jednoho dne první ženou království, bude určovat katolickou politiku Prahy, ale teď je ještě mladá a pravděpodobně se od manžela učí.

Mezi těmito dvěma ženami muselo vládnout napětí – nejen ideové, ale i lidské. Obě byly rázné, ale každá jinak. Jak asi vypadaly jejich konverzace při rodinných setkáních? Kateřina, důsledná a věcná, možná hledala logické argumenty, zatímco Polyxena, s mládím na své straně, mohla naopak působit jako ztělesnění naděje katolické budoucnosti.

Rožmberkové nebyli jen jeden z mnoha rodů. Byli symbolem. Byli těmi, kdo drželi Čechy pohromadě, když se šlechtické rody snažily získat převahu v souboji mezi stavy a panovníkem. S odchodem posledního Rožmberka zmizela epocha, kdy jediná rodina mohla konkurovat králi.

A nyní, uprostřed tohoto boje, jeden z nich otevřeně přijal víru, která byla v rozporu s politikou Habsburků i s cílem rekatolizace země. Petr Vok se tím stal hlasem náboženské tolerance, symbolem toho, že ani moc, ani rodová tradice nemohou umlčet svědomí jednotlivce. Alespoň tak to prezentovala nekatolická strana a starší historiografie.

Jeho bratr Vilém naopak dával najevo, že blaho rodiny a celého království je pro něj víc než náboženská politika. Zajímavé je, že bratři se nerozkmotřili. Co víc, Petr Vok nepadl ani do nemilosti u císaře nebo u zbytku šlechtické obce. Dál patřil k váženým politikům, bez ohledu na vyznání. Rožmberkové tak byli symbolem i té specifické doby náboženské tolerance, vynucené okolnostmi, ale přece jen v Evropě vzácné.

Šestého listopadu si připomínáme smrt posledního Rožmberka, která byla vpravdě symbolická. Rok 1611 je dobou náboženského vření. Český král Rudolf II. už je bezmocným a depresivním starcem, vládu přebírá jeho bratr Matyáš. Přišla jiná doba. Nová generace katolíků i protestantů se vrátila ze zahraničních univerzit, kde je naučili, že víra a náboženská politika jsou důležitější než blaho země nebo rodiny.

Nu a tato generace převzala brzy kormidlo a dovedla Čechy až na Bílou horu, ale to je jiný příběh a zase jiné výročí.

Děkuji, že mě čtete. Upište se k odběru a přidejte se do party, která chce chápat dějiny.

Josef Janáček, Ženy české renesance, Československý spisovatel, 1976.

Zdeněk Kalista, Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Garamond, 1999.

Jaroslav Pánek, Poslední Rožmberkové (Velmoži české renesance), Panorama, 1989.