Hranice. Nemáme je, nemají je naše děti ani psi. A takhle to dopadá

Hranice, to je dnes trochu zprofanované slovo. Ale když je nemáte v práci, šéf s vámi zamete, když je nemáte ve vztahu, trápíte sebe i partnera. Když je nemá váš pes, přinejlepším vám sousedi napíšou stížnost, protože vyje, v tom horším napadá ostatní lidi a psy. Proč to tak je? Proč je tak důležité nastavit hranice sobě i těm okolo?

Když si sami stanovíme hranice, určujeme, kam může někdo jiný v jednání s námi zajít. Co jsme ochotni snést. Pokud hranice nenastavíme sami, náš protějšek neví, kam až může zajít. Často spoléháme na lidskou slušnost, empatii nebo prostě na to, co je samozřejmé. Ale to je právě ten problém. Každý jsme jinak vychován, každý máme jiné životní zkušenosti a jinou povahu. Pro každého z nás je samozřejmé něco jiného.

Pak tu jsou ovšem ty nešťastné bytosti, které vychováváme. Děti a případně pejsci. Dítě se nerodí s vědomím, kde leží jeho hranice. Neví, co snese rodič, co snese kamarád nebo co snese společnost. Neví, co se dělá a nedělá. To jsou ty hranice a je na nás, abychom mu je nastavili.

Hranice, dost pružné, aby rostly s dítětem, a dostatečně zřetelné, aby se dítě cítilo jistě, patří mezi základní psychologické potřeby. Rodič může své dítě milovat sebevíc, ale pokud mu nenastaví hranice, dítě nebude šťastné. Hranice nám dávají pocit jistoty.

Dítě, kterému rodič nenastaví hranice, se ocitá v dlouhé ohromné chodbě se spoustou dveří. Ví, že chce ven, ale nikdo mu neporadí, které dveře zvolit. Rodič s úsměvem říká: „Vyber si.“ Asi si dovedete představit, jak se takové dítě bude cítit.

U dětí je ještě ta potíž, že moderní výchova s pojmem hranice pracuje, ovšem spoléhá na to, že s dětmi můžeme neustále diskutovat a nastavovat hranice společně.

Takový přístup, který charakterizuje různé respektující výchovy a nevýchovy, ale neodpovídá psychologickému vývoji dítěte. Předškolní děti nejsou schopny empatie ani zvnitřnění norem, potřebují jasně daný systém, očekávat za překročení hranic nějaké následky, jinak budou hranice pouhým slovem.

Jestli o dětech platí, že se bez pevně nastavených hranic cítí nejisté, o psech to platí dvojnásob. Když pejskovi nenastavíte žádná pravidla, když odpovídáte kladně na jeho dožadování se pozornosti, když ho necháte štěkat na kolemjdoucí lidi a psy, nevychováváte jen otravné zvíře, ale především nešťastné zvíře. Pes, který nerespektuje pána, nevěří pánovi. Nevěří svému vůdci smečky a cítí se nejistý, má pocit, že musí tedy roli ochránce rodiny převzít sám. Nu, a je-li to čubička velikosti čivavy, tak se nemůžeme divit, že je neustále vyděšená a nervózní, protože jí nikdo neporadí, jak se v tom velkém světě velkých lidí a psů zachovat.

Pes bez nastavených hranic vyje, když odejdete z domu, protože nevěří, že se vrátíte. Pes bez nastavených hranic štěká na všechny okolo, protože se v obrovském světě ztrácí. Očekával jasně daná pravidla ve své smečce, a teď je tu sám a páníček ho v tom nechává.

Lidé si k nám ve vztahu dovolí jen to, co jim umožníme. Pokud partnerovi nenastavíme hranice, přehazujeme na něj odpovědnost za přemýšlení, co si může dovolit. A to není fér, žít ve vztahu, kde nám partner nenastaví hranice, nás vyčerpává. Když někomu jasně nedáme najevo, co se nám nelíbí, nemůžeme očekávat, že bude respektovat naše přání. Nikdo neumí číst myšlenky.

Ale na druhé straně jsou i lidé, kterým musíte hranice nastavit tvrdě, protože je nechtějí respektovat. Možná, že je nikdo respektu k hranicím nenaučil v dětství, možná mají jen takovou povahu. Je ale třeba si uvědomit, že vy určujete, kde leží vaše hranice, ne oni vám.

Hranice nastavujeme každému ze svých přátel a kolegů zvlášť. Představte si všechny své známé ve vašem domě. Někoho chcete v obýváku, jiného v předsíni, někdo by měl radši zůstat na dvoře a někoho pustíte třeba až do ložnice. Ale vy jste majitelem domu, vy určujete, kdo bude kde sedět.

Často necháváme lidi pobíhat po našem domě, vidíme všude jen ten nepořádek, slyšíme, jak se jeden přes druhého baví, a chce se nám z vlastního domu utéct. Pak to bouchne. Zakřičíme „všichni ven“ a vyházíme je všechny.

Někteří se urazí, třeba už nikdy nepřijdou, budeme se muset omlouvat. Proč? Protože jsme to nechali zajít moc daleko.

Jedním z důvodů, proč dnes neumíme nastavovat hranice, je to, že se nestíháme zastavit. Žijeme v uspěchané době a nestíháme se zamyslet nad tím, kde sami své hranice máme. V tom domě je někdy lepší všechny jemně a zdvořile vyprovodit, posedět si na svém gauči v obýváku a rozmyslet se, koho pustíme kam. Pokud se nikdy nezastavíme, nezamyslíme, tak nemůžeme nastavovat hranice. Když se nám lidi hemží po domě a každý si otvírá dveře, kam chce, nestíháme myslet, jen vyděšeně narychlo zamykáme nejsoukromější pokoje.

Další důvod spočívá v liberální výchově, která už nějakou dobu vládne světu. Děti se neučí respektovat hranice svých rodičů, rodiče se pro ně rozdají, vypustí duši, a děti pak neumí respektovat hranice ostatních. Co hůř, neznají ani své vlastní hranice a jednou se budou chovat stejně.

Dnešní svět plný technologií navíc smývá jednu strašně důležitou hranici. Předěl mezi soukromým a veřejným světem. Jestliže světu ukazujeme fotky ze svého soukromí a očekáváme lajky, jak můžeme doufat, že někdo bude respektovat naše soukromí, když po něm zatoužíme?

Technologie mění i náš vztah k práci. Máme e-mail v mobilu, takže na pracovní e-maily odpovídáme i večer nebo na obědové pauze. Pracujeme z domova, takže za svou prací nemůžeme zavřít dveře. Čím dál víc firem po nás chce nainstalované aplikace typu Slack nebo Click-Up, které nám posílají notifikace, a kolegové očekávají okamžitou odpověď. Klienti a zaměstnavatelé s vámi touží komunikovat přes WhatsApp, učitelky ve školce posílají rodičům přes WhatsApp fotky z výletu, takže rodiče ani na chvíli neztrácí kontakt s dětmi, a pak se děsí, když je mají chvíli z dohledu.

Samotné mobilní telefony nám dodávají falešný pocit blízkosti, můžeme se vzájemně kontrolovat, nebo naopak zrušit schůzku na poslední chvíli.

Technologie nám boří hranice soukromí, slušnosti, pracovního života, a zbavují nás tak důležitého prožitku samoty.

Posledním důvodem pro tekutost hranic v dnešních vztazích je jistá absence obecně platných hodnot, které v postmoderní společnosti postrádáme. Neexistují obecně platná pravidla, i zákony máme tendenci obcházet (kdo nikdy neparkoval na zákazu nebo nepřekročil rychlost na dálnici, ať hodí kamenem), protože pochybujeme o nároku nefunkčního státu je vymáhat.

Nejsme zvířátka, jsme lidé. Všechny výše uvedené důvody komplikují nastavení hranic, ale rozhodně ho nečiní nemožným. Jen je to víc na nás a o to větší odpovědnost máme také jako rodiče.

Sami si volíme hodnoty, podle kterých žijeme a které budeme vštěpovat svým dětem.

Sami si musíme nastavit dobu, kdy nebudeme odpovídat na pracovní e-maily, neotevřeme zprávu s fotkami ze školního výletu a pracovní notifikace si vypneme.

Sami si s partnery, dětmi a přáteli musíme říct, kdy prostě nebudeme volat a vyrušovat, pokud dům zrovna nevzplane plamenem.

A v záplavě informací si sami musíme vybrat, kterému odborníkovi budeme věřit, ať se jedná o výchovu našeho psa, péči o akvarijní rybičky, nebo dokonce naše zdraví.

Doba nám nenastavuje hranice, dnešní člověk je svobodný víc, než by si možná přál.

O to důležitější je občas se zastavit, zamyslet. Projít se bez seberozvojového podcastu v uších, štěbetajících dětí visících na rukách nebo si užít chvíli samoty s vlastními myšlenkami.

Každý musíme najít způsob, jak objevit vlastní hranice, protože nikdo jiný to za nás neudělá.

Henry Cloud, Boundaries with Kids: How Healthy Choices Grow Healthy Children, Zondervan, 2001.

Terri Coul, Boundary Boss: The Essential Guide to Talk True, Be Seen, and (Finally) Live Free, Sounds True, 2021.

Rudolf Desenský, Jak poznat psí duši, XYZ, 2018.

David Kundtz, The Art of Stopping: How to be Still When You Have to Keep Going, Mango Media, 2021.

Stephanie Lang von Laugen, Vím, co mi chceš říct, Esence, 2017.

Zdeněk Matějček, Co děti nejvíc potřebují, Portál 2007.

Zdeněk Matějček, Po dobrém, nebo po zlém?, Portál 2007.

Jean Piaget, Psychologie dítěte, Portál 2010.